Verunka v říši miniatur aneb Jak jsem brigádničila v Madurodamu

Jelikož jsem měla ubytovací smlouvu až do poloviny srpna, avšak stipendium jen do začátku července, rozhodla jsem se v Nizozemsku zůstat i přes léto a najít si nějakou práci, abych mohla bez problémů zaplatit nájem. Ačkoli jsem si zaměstnání začala hledat snad už někdy v květnu (pro slovenské a polské čtenáře: v máji), nemohla jsem dlouho nic najít. Nevzali mě do supermarketu, do drogerie ani do Burger Kingu. Doufejme, že to bylo tím, že jsem překvalifikovaná a taky stará (zní to sice absurdně, ale v Nizozemsku je minimální mzda rozdělená podle věku, takže se zaměstnavatelům spíš vyplatí zaměstnat někoho, komu je teprve šestnáct). Mimochodem, v haagské ústřední knihovně mají koutek s jazykovými příručkami a učebnicemi nizozemštiny pro přistěhovalce. Mají tu takové publikace jako "Jak si najít přátele", "Jak jít nakupovat" nebo "Jak si uklidit v domácnosti". Pokud se Nizozemci domnívají, že cizinci potřebují příručky tohoto typu, potom chápu, že mi nesvěřili ani doplňování zboží v supermarketu.

Nakonec se však vše v dobré obrátilo a já jsem začala pracovat v Madurodamu, který je znalcům Nizozemska jistě dobře známý jakožto park či chcete-li open-air muzeum, ve kterém se nachází miniatury význačných nizozemských staveb. Najdete tu vedle sebe Binnenhof, Rijksmuseum nebo třeba soustavu hrází Deltawerken. Celým parkem projíždějí autíčka, lodě a vlaky (jen by mě zajímalo, jestli mají taky takové zpoždění jako ty opravdové). Návštěvníci si navíc mohou vyzkoušet celou řadu exponátů na vlastní kůži.

Byla jsem přijata jakožto sezónní výpomoc do místních občerstvovacích zařízení, která sestávají z restaurace, kavárny a stánků se zmrzlinou a smaženými pochutinami. Na začátku jsem vyfasovala slušivý stejnokroj skládající se z košile, vesty, šátku a rozložité zástěry, který poněkud připomínal uniformu stevardů leteckých společností. Ačkoli jsem s podobnou prací neměla žádné zkušenosti, postupem času jsem si ji zamilovala. Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byla úporná bolest nohou způsobená tím, že jsem musela osm hodin v kuse stát (aspoň jsem se ovšem necítila provinile, že pak celý večer proležím v posteli) a skutečnost, že se lidé v mých očích snížili na pouhé producenty odpadu. Zákazníci restaurace a kavárny byli kromě vyhazování obrovských porcí jídla také mistry v přemisťování židlí. Neustále je poponášeli, transportovali a někdy je nechali úplně zmizet.

Moje madurodamská kariéra byla nesmírně plodná. Za necelé dva měsíce jsem se mimo jiné naučila: čepovat pivo, točit zmrzlinu, smažit hranolky, ohřívat párky, zacházet s pokladnou a zázračnou rychlomyčkou, vařit kávu, připravovat smoothies, obsluhovat účastníky indického zájezdu (přičemž jsem zjistila, že nemůžou jíst vejce, ale mléko jim nevadí, ovšem vedoucí zájezdu mi nařídil jim přítomnost vajec v pokrmech zatajit), nandávat zákusky, aniž by se rozpadly, a vyměňovat sáčky u čtyř druhů odpadkových košů. Jak se zdá, má akademická dráha je v ohrožení...

Z deníku kavárenského povaleče: Nizozemské podniky

Tento příspěvek je věnován nejkrásnějším/nejzajímavějším/nejlepším kavárnám, které jsem v Nizozemsku navštívila.
Banketbakkerij Snijers (Botermarkt 15, Leiden)
Tento podnik se může pyšnit hned několika superlativy. Má výbornou polohu, jelikož leží hned v centru Leidenu na jednom z nejkrásnějších grachtů. Navíc zde mají ohromující výběr úžasných zákusků. A aby toho nebylo málo, jedná se o nejstarší kavárnu v celém městě.
Bij Babette (Kruisstraat 31, Haarlem)
Tahle kavárna je zkrátka úžasná. Její majitelka je bývalá úspěšná manažerka, která se jednoho dne rozhodla splnit si svůj sen a pořídit si kavárnu. Tento podnik se vyznačuje krásným interiérem a hlavně výbornými domácími dorty a čaji. Jelikož v kavárně pracují cizinci, domluvíte se zde bez problémů anglicky (ale to v Nizozemsku snad všude).
Wiener Konditorei (Korte Poten 24, Den Haag)
Tuhle kavárnu založil už před více než 75 lety pan Praag původem z Vídně. Po vyučení šel zkusit štěstí do Nizozemska a vyplatilo se! Dnes patří Wiener Konditorei k nejlepším haagským kavárnám, kam chodí i známé osobnosti nizozemské politické scény (má kamarádka Blanka tu například kdysi viděla premiéra Marka Rutteho). V kavárně se podávají zákusky vídeňského typu: Sachertorte, štrúdl, koblihy, ovocné košíčky...
Deluca (Passage 3-7, Den Haag)
Do tohoto podniku jsem se dlouho neodvážila vejít. Zdálo se mi, že luxusně vypadající kavárna v historické pasáži v centru města musí být pěkně drahá. Jak se však ukázalo, opak je pravdou - horká čokoláda tu i se šlehačkou vyjde na 2,90 EUR, což je opravdu pohádková cena. Na dně skleničky je navíc bonbón, který se krásně rozteče.
´t Suppiershuysinghe (Gerecht 2, Leiden)
Do téhle kavárny s šíleným názvem mě hned první den zatáhla moje spolužačka Ema. Jedná se totiž o její oblíbený podnik. A já jsem si ho hned oblíbila taky. V téhle kavárně s krásným vintage interiérem totiž vládně pohodová atmosféra a vaří tu výbornou kávu.
Stads-Koffyhuis Delft (Oude Delft 133, Delft)
Tahle kavárna sídlí v krásném bledě modrém domě v centru města. Protože leží hned u grachtu, je letní zahrádka stylově umístěna na palubě lodi. A k tomu tu mají skvělé nápoje a zákusky. Pokud předtím zavítáte do nedalekého muzea Prinsenhof, obdržíte navíc slevu na konzumaci v tomto podniku.

Van Prinse & Co. (Prinsestraat 134, Den Haag)

Ačkoli se tahle kavárna nachází v centru města, stojí trochu stranou od hlavních rušných ulic. Navíc je z jejího krásného interiéru skvělý výhled na jeden z mála haagských grachtů. O skvělém jídle a pití ani nemluvě.

Nizozemské kratochvíle vol. 4

Lážo plážo: Jak jistě všichni víte, Nizozemsko leží u Severního moře. Když se tedy na přelomu června a července vyšplhaly teploty na rekordních 31 stupňů, rozhodly jsme se s Frederikou, Lisou a její kamarádkou Petrou strávit odpoledne na pláži v Katwijku. Ačkoli byl všední den, byla na pláži hlava na hlavě a slunečník na slunečníku. Takových tropických dní tu totiž bývá poskrovnu. Ihned po příchodu k moři jsme konstatovaly, že ani jedna z nás není plážový typ, ale přesto jsme byly pevně rozhodnuty zaujmout pozice na písku. Ten byl tak rozpálený, že nám činilo potíže po něm chodit a tak jsme si musely chladit nohy ve stínu odpadkových košů. Nakonec jsme si však slunečný den pořádně užily. Dokonce jsem si hned dvakrát zaplavala v Severním moři. A ani tak studené nebylo.

Kulturní žranice: Na samý závěr semestru uspořádala organizace pro zahraniční studenty Cultural Festival, v jehož rámci zástupci nejrůznějších zemí prezentovali svou domovinu. Nejčastějším způsobem prezentace bylo jídlo, takže jsem se spolu s mou maďarskou spolužačkou Dórou najedla až k prasknutí. Naše menu sestávalo mimo jiné z indonéské rýže zabalené v banánovém listu, skotského chlebíku scone s marmeládou a šlehačkou, vietnamské zeleninové rolády a ukrajinských pelmení. Vyzkoušely jsme také celou řadu nápojů včetně francouzského vína, brazilské caipirinhy, indonéské "happy coly" a podivného karibského moku, který vypadal a chutnal přesně jako modrá zonka. S Rusy jsme pohovořily o používání samovaru a u vietnamského stánku si vyzkoušely tradiční oblečky. Součástí festivalu byly i nejrůznější workshopy, v jejichž rámci se návštěvnici mohli naučit azbuku nebo si zatančit latinskoamerické tance.

Ve večerních hodinách následovala afterparty, jejíž součástí byla vystoupení studentských kapel. Pakliže v odpolední části programu byl k dostání v podstatě jakýkoli alkohol (od vodky přes ouzo až po tequillu), večer se podávalo pouze malé (český čtenáři rozuměj: menší než malé) pivo.

Antverpy:
Na konci června jsem se vypravila do belgických Antverp za svou kamarádkou Terkou, která se právě blížila ke konci svého Erasmu. Jelikož jsem byla v Antverpách již dvakrát, všechny hlavní památky jsem již znala. Proto jsme se zaměřily na místa, která nejsou turisty tolik vyhledávána. Nejdříve jsme vyšplhaly na terasu Musea aan de Stroom, ze které se nám naskytl překrásný výhled na celé město, které je mimo jiné známé přístavem, diamanty, módou a početnou židovskou komunitou. Jelikož jsem si za půl roku v Nizozemsku zvykla na holandský přízvuk, připadala jsem si při poslechu vlámsky hovořících obyvatel Antverp jako Pražák, který se ocitne na moravské dědině.
A co jsme podnikly?
- Daly jsme si výborné jahodové pivo v hospodě, ve které nabízeli více než 300 druhů piv a nápojový lístek dosahoval téměř tloušťky Bible.
- Zašly jsme na "levý břeh", což je druhý břeh řeky Maas, kde se nachází stánek s údajně nejlepšími hranolkami v celém městě. A byly opravdu výtečné!
- Prošly jsme se místním Chinatownem, který sice není nikterak rozlehlý, ale je o to zajímavější.
- Nakoupily jsme v úžasném roztomilém obchůdku, kde mají plno kabelek, peněženek, krabiček na jídlo, lahví na pití, županů a dekorací plných puntíků, srdíček, ptáčků a kytiček. Obchodu tímto dělám reklamu, protože si to zkrátka zaslouží: Jedná se o krámek Akotee na ulici Melkmarkt.

Máma v zemi tulipánů po třech měsících

Na konci července za mnou pro velký úspěch opět přijela máma, aby se se mnou vrhla do víru cyklistiky a objevování krás Nizozemska a trochu mě vykrmila. Zároveň zhodnotila, že náš byt je v mnohem lepším stavu než při její minulé návštěvě, což bylo způsobeno tím, že se obě mé spolubydlící mezitím odstěhovaly.

V úterý jsme se vydaly na velký cyklovýlet do Leidenu a zpět. Cestou tam jsme jely po břehu řeky Vliet, kolem které se nachází mnoho krásných míst, například zámeček Hofwijck, na kterém bydlel slavný dramatik a politik Constantijn Huygens, či malebné městečko Leidschendam. V Leidenu jsme se občerstvily a pokochaly krásami města, a poté se vydaly zpět. Během zpáteční cesty jsme zjistily, že je v nizozemském tunelu možné potkat snad všechno - kromě kol a koně jsme se tak setkaly tváří v tvář s prapodivnou konstrukcí připomínající bob.

Ve středu se naše cesty rozdělily, jelikož jsem se musela po dni volna opět zapojit do pracovního procesu. Máma se mezitím vypravila do Scheveningenu, kde smočila nohy v moři a pořídila mnoho fotografii.

Ve čtvrtek jsme uspořádaly výlet do nedalekého Delftu (pozor: neplést s řeckými Delfami!). Na náměstí se zrovna konal trh, kde jsme si za pouhé dvě eura zakoupily šest muffinů. Zbytek dne jsme kromě jejich konzumování strávily objevováním roztomilých delftských obchůdků. Na našich toulkách městem jsme potkaly i jednu českou rodinku. Nejdříve jsme si nebyly jisté, zda se skutečně jedná o naše krajany, a tak jsme se na chvíli zastavily, abychom vyslechly část jejich rozhovoru. V okamžiku, kdy žena směrem ke svému manželovi česky nenávistně pronesla: "Ty seš takovej vyděrač! Seš oběť svojí matky!", jsme měly jasno. Poté jsme se vydaly do výrobny slavné delftské fajáns, kde jsme se seznámily s procesem jejího vzniku. Příjemný den jsme zakončily návštěvou kavárny, která byla zvláštní tím, že její letní zahrádka byla zřízena na palubě lodi.

V pátek jsem opět musela do práce, takže se máma mezitím vypravila k moři. K večeru se potom dostavila na mé pracoviště, tedy do Madurodamu, kde jsme se po skončení mé směny krátce občerstvily a následně jsme se více než dvě hodiny kochaly místními atrakcemi. Zatímco mě zaujaly především miniaturní kostely, muzea a zámky, mámu uchvátila technická část expozice. Neustále mě tedy nutila hrát si s malými zdymadly, průplavy a komorami.

Sobotu jsme zasvětily objevování krás Haagu. Vybraly jsme si k tomu ten nejnepříhodnější den - v Holandsku zrovna řádila nejsilnější letní bouře od roku 1901. Nevědouce že bude situace tak vážná (bylo dokonce vydáno červené varování před větrem, což je nejvyšší možný stupeň), jsme se vypravily do centra, kde jsme se vrhly na nakupování. Po úporném martyriu se mi nakonec podařilo zakoupit nové capri kalhoty, ovšem když jsme vyšly na ulici, zjistily jsme, že pravá sodoma gomora je teprve před námi. Z nebe padaly těžké provazce deště, vítr skučel mezi výškovými budovami a strhával větve ze stromů. Nakonec se nám podařilo se ve zdraví dostat domů, kde jsme strávily zbytek dne.

V neděli nás čekal další cyklovýlet, tentokrát směrem k moři. Nejprve jsme zamířily do obligátního Scheveningenu, kde jsme se prošly po znovuotevřeném molu, na jehož konci se tyčí vysoká věž, z níž je krásný výhled po okolí. Z vrcholu věže trčí jeřáb, z něhož je možné skákat bunjee-jumping, čehož někteří odvážní jedinci náruživě využívali. Následně jsme popojely do Duindorpu, kde jsme poobědvaly na pláži. Naší cílovou stanicí byl Kijkduin, kde jsme se před deštěm schovaly do obchodní pasáže a následně do krásné palačinkárny, kterou poletovali zbloudilí vrabci.

Na závěr je nutno podotknout, že se mámin pobyt obešel bez větších incidentů. Bohužel však došlo k několika zraněním. Zde následuje jejich výčet:

- máma: pohmožděné lýtko způsobené pádem z kola, ke kterému došlo během vyhýbacího manévru, kterýžto měl předejít střetu s osobním automobilem

- máma: naražený palec pravé nohy způsobený jeho přivřením do dvířek od lednice

- já: boule na hlavě a podezření na subdurální hematom způsobené nárazem do stojanu na kola

Tour de Holland

Tour de Holland vol. 1  -  Aby bylo jasno, nejsem žádná velká cyklistka (již několik let kolo ani nevlastním a když jsem jako malá jezdívala s rodiči a partou známých na celotýdenní cyklistické výpravy, jediné, co mi činilo opravdové potěšení, byly opulentní večeře, které jsme si každý večer dopřávali, a odpočinkové dny, které byly věnovány kulturnímu programu). V dubnu ovšem do Nizozemska ovšem konečně zavítalo jaro a tak jsme se rozhodli využít krásného počasí k cyklovýletu. Jednou v neděli brzy ráno jsem tedy vyrazila se svou tureckou kamarádkou Burcu autobusem do Noordwijku, což je městečko ležící u moře. V Noordwijku jsme se pak sešli s naším ruským kamarádem Koljou, zapůjčili si bicykly a vyrazili vstříc dobrodružství.

Z cyklovýletu jsem byla patřičně nervózní a obávala jsem se, že budu nejslabší jezdkyní. Proto jsem se rozhodla nepodcenit přípravu a již několik dní jsem pilně trénovala na své skládačce. Jak se však ukázalo, v porovnání s Burcu a Koljou jsem se řítila jako Lance Armstrong a to byla mým jediným dopingem mramorová bábovka. Celou cestu jsem se statečně držela na čele pelotonu a to až do chvíle, kdy jsme se u Keukenhofu setkali s Frederikou. Dále jsme pokračovali do Frederičina bydliště ve slovutné obci Nieuw Vennep, kde jsme uspořádali první letošní grilovačku (gril se nám ovšem přes veškeré úsilí nepodařilo zprovoznit a tudíž jsme připravené suroviny upekli v troubě). Menu tvořila kuřecí stehna v marinádě, americké brambory, grilovaný (čti upečený) lilek (ovšem já upřednostňuji vzletnější název "baklažán"), nejrůznější druhy zeleniny, frikandel a jakožto dezert poffertjes.

Obtěžkáni potravou jsme se pak vydali na zpáteční cestu, během níž se pokazilo vše, co se pokazit mohlo. Jízda nám trvala mnohem déle, než tvrdil Google a náhodně zastavený obyvatel Noordwijkerhoutu. Burcu si spletla mou bundu s bundou někoho jiného a sledovala úplně cizí lidi, čímž se absolutně ztratila. Neměli jsme na ni číslo a proto jsme museli použít telefon vedoucího půjčovny bicyklů, který měl její číslo uložené (a byl patřičně rozčilený, jelikož jsme dorazili půl hodiny po konci otvírací doby a navíc nám scházela jedna cyklistka, o kole ani nemluvě).

I přes veškeré komplikace jsme se nakonec šťastně shledali a navrátili se do svých domovů. Ačkoli nás po cestě čekalo velké množství překážek (namátkou jmenuji Koljovo nepohodlné sedátko, nefunkční gril, zmatený systém podjezdů a nadjezdů, nejasnosti v pravidlech silničního provozu, útočící hmyz a silný protivítr), jednalo se o neskutečně dobrodružnou výpravu a může nás těšit pocit, že jsme za jediný den ujeli 40 kilometrů.

Tour de Holland vol. 2 - 5. květen, tedy Den osvobození jsme oslavili dalším cyklovýletem. V dopoledních hodinách jsme vyrazili v česko-polsko-maďarské sestavě od leidenského nádraží a zamířili do (mně už velmi dobře známého) Noordwijku. Cestou jsme se zastavili v obci Sassenheim, kde jsme se u místního McDonaldu potkali s Frederikou, která i s bolavým kolenem posílila naši hvězdnou sestavu. Když jsme konečně dorazili do Noordwijku a usadili se na pláži, abychom mohli uspořádat dlouho plánovaný piknik, spustil se nehorázný liják. Proto jsme se bryskně ukryli do nedalekého lokálu, který mimochodem loni získal titul "Nejoblíbenější plážová restaurace německých turistů". Zde jsme setrvali téměř dvě hodiny, přičemž jsme si krátili čas hraním společenských her a sledováním meteoradaru.

Poté, co konečně vysvitlo slunce, vydali jsme se do obce Voorhout, kde se konaly oslavy osvobození od 2. světové války. Na chvíli jsme se tak mohli přenést do roku 1945. Hlavní třída byla zaplněna historickými vozidly americké armády, v nichž posedávali vojáci v uniformách, a na náměstí vyhrávala jazzová kapela. Abychom se ukryli před silným větrem, který začal znenadání foukat, uchýlili jsme se do luxusně vypadající kavárny, přičemž jsme se po celou dobu obávali okamžiku, kdy nám bude předložen účet. Naštěstí se ukázalo, že ceny nikterak luxusní nebyly. Následně jsme se rozloučili s Frederikou a navrátili se v oslabené sestavě do Leidenu.

Během zpáteční cesty jsem zjistila, že absence horstva nemá jen samé výhody, ale i celou řadu nevýhod, mezi něž patří například nemožnost brzdit sílu větru. Celou cestu jsme se tak zmítali v silných poryvech větru (což není jen vzletné podobenství, ale prostý fakt), který nás místy přímo shazoval z bicyklů. I přes nepřízeň počasí jsme se nakonec ve zdraví navrátili do výchozího bodu naší cesty.

La dolce vita po holandsku aneb Není pinda jako pinda

Pokud jsou Nizozemci v něčem opravdu dobří, pak je to kromě rychlobruslení příprava sladkých pokrmů. Proto taky má pracně započatá vídeňská dieta po příjezdu do Leidenu rázem skončila. Vždy, když jsem procházela kolem regálů se sladkým, slintala jsem jako Pavlovovy psy. Následuje přehled těch nejlepších holandských laskomin:

Hagelslag znamená doslova "krupobití", ale v češtině je zaužívaný název "čokoládová rýže" (případně "čokoládová hovínka", což ovšem poněkud kazí gastronomický požitek). Jedná se o malé kousky čokolády, které se u nás používají ke zdobení dortů. Nizozemci si jimi však bezostyšně sypou toasty nebo je dle libosti přidávají úplně do všeho.

Vla je řidší pudink, který se prodává se v tetrapakových obalech jako třeba mléko. Mezi tradiční příchutě patří vanilka a čokoláda, ale nabízí se i řada exotických. Opravdovou delikatesou je bolletjesvla, které obsahuje výtečné křupavé kuličky.

Suikerwafels je varianta klasických vaflí, které známe i u nás. Doporučuji ty s čokoládovou polevou. Jsou naprosto neodolatelné.

Stroopwafels nemají s klasickými vaflemi příliš společného. Jsou to malá kolečka spojená rozteklým sirupem. Nejlepší způsob, jak je jíst, údajně spočívá v tom, že položíte vafli na hrnek s horkým čajem, přičemž se sirup příjemně rozteče. Občas jsou na trzích k vidění i stánky s horkými vaflemi a ty platí za opravdovou delikatesu.

Mergpijpjes je kalorická bomba sestávající z marcipánu politého čokoládou. Pokud znáte dezert Metro, který je u nás občas k dostání, pak přesně víte, o čem je řeč.

Ontbijtkoek je perník vhodný jako snídaně nebo rychlá svačinka. Někdy je posypaný oříšky.

Speculaas jsou sušenky, jejichž typickými přísadami jsou hnědý cukr a speciální směs koření obsahující mimo jiné skořici, hřebíček a muškátový oříšek. Spuculaas je také základem výtečné sladké pomazánky, přičemž ta nejlepší se vyrábí pod značkou Lotus. Dokonce jsem slyšela, že někteří studenti jsou natolik okouzleni chutí téhle pomazánky, že se na Erasmus do Nizozemska vydávají jen kvůli ní. Speculaas se dá přidat do všeho - do zmrzliny, vla i jeneveru, tedy tradiční nizozemsko-vlámské pálenky.

Eierkoeken, tedy vaječné placičky mi připadaly povědomé hned, jakmile jsem se do nich zakousla. A pak jsem si vzpomněla. Chutnají přesně jako madlenky, které jsem v dětství pokaždé jedla na dovolené.

Drop jsou gumové bonbony s příchutí pendreku. V každém správném supermarketu jsou jich plné regály, což dokazuje, že jsou jimi Nizozemci přímo posedlí. Většina cizinců (včetně mě) však nad konzumací tohoto lékořicového zázraku ohrnují nos a kvapně odmítají nabídky na jejich ochutnání.
Roze koek je malý koláček s fondánovou polevou, která je většinou růžové barvy. Při význačných státních příležitostech, jako je například Den krále, je k dostání oranžová verze.

Pindakaas je (pro někoho možná překvapivě) burákové máslo, které tedy není ani zdaleka americkou výsadou. Nizozemci ho totiž požívají ve velkém. A „pinda“ není sprosté slovo, ale jednoduše „arašíd“. Doporučuji značku Calvé, zejména verzi s kousky oříšků.

Poffertjes je jakási zmenšená verze lívanců. Poffertjes se připravují na speciálních oďolíčkovaných pánvičkách či platech a podávají se s cukrem a troškou másla.

Tompoes (či také tompouce) je dezert sestavený z listového těsta, vanilkového krému a růžové polevy, který svým svým vzezřením připomíná slovutný kremšnyt. A dokonce i tak chutná.

Oliebollen jsou smažené pocukrované koule z kynutého těsta, které chutnají jako vdolky. Tradičně se pojídají na Silvestra, ale jsou k dostání po celý rok na nejrůznějších trzích. Vzhledem k tomu, že jsou pořádně mastné (rozuměj: tučné), nedoporučuji je konzumovat ve větším množství.
Gevulde koek je koláček plněný nejrůznějšími dobrotami jako jsou třeba jablka. Koláček bývá většinou dozdoben mandlemi.
Vlaai je mřížkovaný koláč plněný ovocem, který je specialitou provincie Limburg. Většinou bývá plněn třešněmi, ale oblíbené jsou i verze s jablky a meruňkami.
Appeltaart alias jablečný koláč se v Nizozemsku těší velké oblibě.
Krentenbol je měkká bulka, v níž jsou zamíchány rozinky.
Chocolademelk neboli čokoládové mléko je zkrátka mléko s čokoládovou příchutí. Podává se jak v horké, tak ve studené formě. Nejznámější značkou je Chocomel prodávaný v Belgii pod názvem Cécémel. Chodolademelk chutná nejlahodněji se šlehačkou, za kterou se však v kavárnách připlácí 50 centů.
Soesjes jsou kuličky z odpalovaného těsta plněné šlehačkou. Jedná se o naprostý zázrak.

Bossche Bol je stejně jako soesje koule z odpalovaného těsta se šlehačkou. Navíc je ale politá čokoládou, takže je to naprostá kalorická a chuťová bomba!
Appelflap je pocukrovaný trojúhelníček z listového těsta, uvnitř kterého se skrývá chutná jablečná náplň.
Jodekoek (v překladu židovská sušenka) je kulatá sušenka bez výraznější chuti, která se skvěle hodí ke kávě či čaji. Kvůli údajně rasistickému názvu se uvažovalo o změně jejího jména, ale tradice zvítězila, takže se stále používá původní název.
A na úplný závěr mám důležité sdělení pro všechny mlsouny: Některé nizozemské dobroty lze zakoupit v prodejnách Albert, které jsou českou verzí holandského supermarketu Albert Heijn. Můžete zde najít stroopwafels, suikerwafels či pindakaas.

Pindakaas

Vla

Eierkoeken

Roze koek

Tompoes

Suikerwafel

Gevulde koek

Poffertjes

Stroopwafel

Oliebol

Krentenbol s hagelslagem

Mergpijpje

Speculaas

Ontbijtkoek

Vlaai

Soesjes

Bossche bol

Jodekoek

Typisch Nederlands aneb O nizozemských zvyklostech a zvláštnostech

Můj dům, můj hrad aneb O bydlení

Pokud jste někdy byli v Nizozemsku, tak jste si toho určitě všimli: asi tak 95% holandských domů je postaveno z neomítnutých červených cihel. Domy bývají většinou velmi úzké a schodiště neobvykle strmá. Proto jsou štíty starých budov vybaveny kladkami, s jejichž pomocí je možné dovnitř stěhovat objemné kusy nábytku.

Dalším specifickým rysem nizozemských domů je absence žaluzií či alespoň záclon. Každý, kdo jde okolo, se tak může pokochat sbírkou vzácných obrazů, starožitným nábytkem či nejmodernějším technickým vybavením holandských domácností. Nizozemci jsou na svůj majetek patřičně pyšní a tak do oken vystavují samé pěkné artefakty jako jsou například ozdobné vázy či modely lodí.

Za zmínku také stojí moderní architektura, o které psal již Karel Čapek ve svých Obrázcích z Holandska. Mekkou nejnovějších architektonických trendů je Rotterdam, jenž musel být po 2. světové válce prakticky celý znovu postaven, a provincie Flevoland, která vznikla teprve v 80. letech.

O počasí

Zatímco v mé domovině tvoří hovory o počasí nudnou výplň trapného ticha, v Nizozemsku je počasí tématem číslo jedna. Zajímavostí přitom je, že Nizozemci si na špatné povětrností podmínky panující v jejich zemi ještě sami nestačili zvyknout. Průměrná roční teplota zde činí 10 stupňů Celsia a během jediného měsíce průměrně proprší celých 20 dní. Počasí se navíc každou chvíli mění, takže je radno mít u sebe vždy deštník nebo si rovnou pořídit pršiplášť.

Jak vypadá Holanďan aneb O vzhledu místních obyvatel

Ihned po svém příjezdu jsem zaregistrovala, že všichni Nizozemci vypadají víceméně stejně. Jsou nejvyšším národem na světě a jsou tudíž obecně většího vzrůstu a statné postavy, což ovšem neznamená, že by to byli nějací tlouštíci. Právě naopak, většina Holanďanů je poměrně hubených.

O Nizozemcích se tvrdí, že mají "těstovité", "bramborovité" či dokonce "koňské" obličeje, což jsou však označení dosti hanlivá. Je ovšem skutečností, že mají tváře ošlehané větrem a zbičované deštěm, což jim dodává poněkud drsný výraz. Drtivá většina z nich má blonďaté vlasy a modré oči.

Mladí muži (kteří jsou z pochopitelných důvodů mou nejsledovanější skupinou) se vyznačují atletickou postavou s širokými rameny (podle Karla Čapka je to způsobeno tím, že rádi hrají na akordeon, ačkoli o tom bych při pohledu na dnešní generaci Nizozemců poněkud pochybovala). Obvykle nosí kožené bundy a džíny a vyžívají se v používání gelu na vlasy. Nizozemské dívky vypadají podobně, jen si namísto gelu na vlasy libují v nánosech make-upu.

No a pak jsou Nizozemci jinačí, to jest ti, kteří nespadají do tohoto obecného popisu. To znamená, že mají zrzavé, hnědé či dokonce černé vlasy, nepoužívají vlasový gel ani make-up a jsou malí a/nebo tlustí.

Frk smrk

Nedávno jsem se vracela vlakem z Leidenu do Haagu a seděla naproti slušně vypadajícího pána středního věku ve zjevně ne úplně levném obleku. Co mě však zarazilo, byla skutečnost, že se onen muž bezostyšně rýpal v nose a tělní výměšky zde nalezené zasouval do ústní dutiny. Od této činnosti jej neodradilo ani to, že jsem ho celou dobu probodávala pohledem a neváhala nasadit výraz největšího znechucení. Pak jsem si uvědomila, že ostatní cestující všelijak pofrkávají a otírají si rukou nos. Měla jsem tisíc chutí zatáhnout za záchrannou brzdu a z vlaku plného usmrkanců prostě vystoupit.
Obecně jsem se tu nesetkala s příliš lidmi, kteří by se při rýmě prostě vysmrkali. Namísto toho všichni popotahují. Takže milí Holanďané, prosím, začněte používat kapesníky a normálně se vysmrkejte!

Made in Holland

Nizozemsko je sice malá země (zhruba o polovinu menší než Česká republika), ovšem o to významnější. Jakožto koloniální mocnost bylo Holandsko v minulosti významným centrem obchodu. Z Nizozemska pochází celá řada známých firem, o kterých jste možná ani neměli tušení, že jsou původně holandské. Mezi nejznámější podniky patří výrobce elektroniky Philips, koncern AHOLD vlastnící mimo jiné supermarkety Albert, banka ING, společnost Unilever, pod kterou spadají například značky Rama, Knorr nebo Dove, letecká společnost KLM, pivovarnický koncern Heineken (který vlastní také Starobrno) a ropný magnát Shell.

Jelikož v Nizozemsku panují výhodné daňové podmínky, má tu své sídlo i několik firem a institucí, které nemají s Holandskem vůbec nic společného, jako například IKEA, Starbucks nebo skupiny O2 a Rolling Stones.

Rukověť nizozemských schopaholiků

Bijenkorf - V Británii mají Harrods, v Německu zase KaDeWe, v Československu byl Prior a Nizozemsku kraluje Bijenkorf (což mimochodem znamená "včelí úl"). Jedná se o tradiční obchodní dům, který je k nalezení v každém větším holandském městě. Nejznámější pobočka se nachází na náměstí Dam v Amsterdamu.

Hema - Jedná se o obchodní dům, který je v různých aranžmá a velikostech k vidění po celém Nizozemsku. Založili ho zakladatelé Bijenkorfu jako levnou alternativu k tomuto luxusnímu obchodnímu domu. Jeho sortiment zahrnuje potraviny, oblečení, drogistické zboží, kuchyňské náčiní a domácí spotřebiče. Některé pobočky se pyšní vlastní restaurací, kde si můžete pochutnat na levných delikatesách. Plno je tu především ráno, kdy se podávají snídaně za pouhé jedno euro (v ceně je káva, croissant s džemem a bageta s omeletou) a po 16. hodině, kdy zase nabízí odpolední kávičku se zákuskem, taktéž za euro.

V&D - Ať jsem se hnula kamkoli, neustále jsem narážela na tajemnou zkratku V&D nevědouc, co se pod ní skrývá. Dnes již vím, že se jedná o Vroom en Dreesman, tedy obchodní dům podobného ražení jako Bijenkorf.

Albert Heijn - Co je u nás Albert, to je v Nizozemsku Albert Heijn. Zatímco český Albert se (alespoň dle mého mínění) vyznačuje poměrně nízkými cenami a nepříliš kvalitním zbožím, ten nizozemský to má právě naopak. Většina šetřílků se mu tedy vyhýbá obloukem. Mezi další supermarkety podobného typu (avšak většinou s příznivějšími cenami) patří Hoogvliet nebo Dirk.

Jumbo - Tenhle řetězec supermarketů je Albertovým největším konkurentem. Zajímavostí je, že má v nabídce i potraviny vyrobené z hmyzu. Jumbo vydává vlastní časopis Hallo, v němž je možné nalézt celou řadu zajímavých receptů. A jelikož si Nizozemci veškeré anglické názvy poholandšťují, čte se to "jymbo", nikoli "džambo", jak jsem se původně domnívala. Podobnost s letadlem Jumbo Jet je tedy zřejmě čistě náhodná.

Aldi - Aldi je snad nejlevnějším supermarketem, jaký lze v Nizozemsku nalézt. Díky svým nízkým cenám se těší velké oblibě u přistěhovalců z východní Evropy, severní Afriky a Blízkého východu. Lze v něm zakoupit plno produktů, které jinde nemají, ovšem na druhou stranu zase nemají plno produktů, které jsou jinde běžně k dostání. Dalším obchodem podobného ražení je nám dobře známý Lidl.

Action a spol.- Potřebujete levný zámek na kolo? Chcete si koupit levný květináč? Sháníte levný polštář? To vše a mnohem více najdete v obchodu Action vyznačujícím se velkým výběrem a nízkými cenami (při vstupu ovšem musíte překonat nepříjemný zápach čínského zboží). V Nizozemsku je ovšem vícero obchodů podobného ražení (přičemž to v některých dokonce i pěkně voní) jako například Xenos, Blokker nebo Big Bazar.

Pokud by vás zajímalo, jak to vypadá v nizozemském Albertu, podívejte se na následující odkaz:

Albert Heijn

Haagské dostaveníčko

Den Haag mi nejdříve připadal jako neskutečně škaredé a nepřátelské město. Postupem času jsem však začala poznávat i jeho pěkné stránky a nakonec jsem si ho opravdu zamilovala. A jaká místa se v Haagu vyplatí navštívit?

Zelený Haag

Japonská zahrada v parku Clingendael

Den Haag se může právem nazývat zeleným městem. Nachází se tu totiž obrovské množství travnatých či zalesněných ploch. V oblibě mám zejména Haagse Bos, tedy rozsáhlý lesopark ležící nedaleko centra města. Je protkán řadou pěšinek pro chodce a cestiček pro cyklisty a nachází se v něm také několik rybníčků. Uprostřed parku stojí palác Huis ten Bosch, který byl sídlem královny Beatrix a v blízké době by se do něj měl nastěhovat král Willem-Alexander s rodinou.

V sousedství haagského lesa se nachází Malieveld - obrovská louka rozkládající se hned vedle hlavního nádraží. Je vybavena jezírkem, oborou s divou zvěří a příjemnou palačinkárnou. V okolí lze potkat velké množství nejrůznějších opeřenců.

Za zmínku stojí také Zuiderpark. Tenhle park má vše, co by měl správný park mít: obrovské travnaté plochy, soustavu rybníčků, několik dětských hřišť, skateboardový areál, fotbalový stadion, plovárnu, arboretum, bylinkovou zahrádku a místa na grilování. Vždy na konci června se tu navíc koná Parkpop, jeden z největších hudebních festivalů v Evropě, které jsou zdarma.

Velmi pěkný je také park Clingendael, v němž se nachází krásná japonská zahrada (Japanse tuin). Roste v ní celá řada vzácných rostlin, které jsou náchylné na poškození, a tak je zahrada otevřena jen na několik týdnů v roce. Ačkoli je poměrně malá, oslovila mě mnohem více než všemi zbožňovaný květinový park Keukenhof.

Chinatown

Chinatown - Čínská čtvrť se nachází přímo v centru města a poznáte ji snadno - v ulicích visí obrovské červené lampiony a u vstupů se do výšky tyčí orientální brány. V Chinatownu je nespočet asijských restaurací a obchodů. Doporučuji navštívit čínskou pekárnu QQ Bakery, kterou jsem zmiňovala v jednom z předchozích příspěvků. Veškeré pečivo stojí jen 1 euro a je opravdu výtečné!

Grachty - Den Haag se na rozdíl od mnoha jiných turisty oblíbených nizozemských měst nemůže pyšnit pořádnou soustavou kanálů. V Haagu se sice nabízí plavby lodí, ale upřímně řečeno si nedokážu představit, co na nich může být k vidění. Přesto se tu a tam nějaké ty grachty vyskytují, například v ulici s poetickým názvem Uilebomen ("soví stromy"). Krásná soustava grachtů je pak k vidění v trojúhelníku ulic Hooigracht, Houtweg a Smidswater. Tady už si člověk může aspoň na chvíli připadat jako v Leidenu nebo v Amsterdamu.

Náměstíčka - Protože jsem kavárenská povalečka, libuji si v návštěvách nejrůznějších občerstvoven a náleven. Ty jsou v Haagu situovány ponejvíce na rozlehlých náměstích lemovaných starobylými domy. Stačí zajít na Grote Markt, Buitenhof, Plaats či Plein, objednat si něco dobrého a sledovat, co se děje za okny. K restauračním zařízením náleží většinou i vyhřívané zahrádky, takže neumrznete, ani když bude zrovna panovat typické holandské počasí.

Passage

Passage - Den Haag je výborným místem k uskutečňování nákupů. Pokud si libujete v nakupování v krásných prostorách, pak se vydejte do obchodní pasáže s příznačným názvem Passage. Tenhle ráj shopaholiků byl díky své jedinečné architektuře zařazen do seznamu památek UNESCO. Navíc se jedná o nejstarší obchodní pasáž v celém Nizozemsku. Nachází se tu nejen módní butiky, ale také krámek se suvenýry, prodejna kuchyňského náčiní či čokoládovna.

Oostduinpark

Haagse Markt - Nizozemci milují trhy a tak nějaký ten markt najdete snad v každém městě. Doporučuji zejména Haagse Markt, a to nejlépe hodinu před zavřením, kdy prodejci zboží drasticky zlevňují. Na trhu vládne poněkud chaos - obchodníci vykřikují "Nejchutnější mandarinky na trhu!" nebo "Nejlepší rajčata v celém Haagu!", mezi stánky se prodírají davy nákupčích lačnících po slevách a mezi nimi se proplétají děti, psy a kapsáři.

Duny - Letovisko Scheveningen je všem milovníkům Nizozemska dobře známé a proto ho každé léto zaplavují turisté z celého světa. V okolí Haagu se však nachází celá řada jiných přímořských lokalit, která nejsou tak "profláklé", ale přesto oplývají nespornou krásou. Mezi mé favority patří soustavy dun Kijkduin a Oostduinpark.

Nizozemské kratochvíle, díl třetí

Erasmus Rotterdamský

Jednou v neděli jsem se vypravila do nedalekého Rotterdamu navštívit svou brněnskou spolužačku Mariannu, která zde pobývala v rámci pracovní stáže. A čím je Rotterdam zajímavý?

- Jedná se o druhé největší nizozemské město. Žije tu přes 600 000 obyvatel, přičemž značnou část tvoří přistěhovalci.

Kubuswoningen

- Rotterdam je Mekkou moderní architektury. Po drastickém bombardování v průběhu 2. světové války z města skoro nic nezbylo a tak bylo nutné postavit jej prakticky znovu. Proto tu stojí celá řada zajímavých staveb a především velké množství výškových budov. Ačkoli tu chybí starodávná náměstíčka s malebnými kanály, působí město velmi příjemných dojmem.

- Rotterdam je nerozlučně spjatý s vodou. Leží na řece Nieuwe Maas, která ho spojuje se Severním mořem. Nachází se tu jeden z největších a nejrušnějších přístavů na světě.

Náš výlet lze považovat za vskutku nizozemský: absolvovaly jsme ho totiž na kole a navíc za mimořádně deštivého počasí. Když jsme se tedy večer vrátily do Mariannina bydliště, zjistila jsem, že jsem promočená "durchundurch" (pro vážné zájemce o můj osobní život doplním, že včetně spodního prádla). Ačkoli nám tedy "počko", jak říká Marianna, příliš nepřálo, objely jsme snad všechny rotterdamské "highlighty":

- bývalou továrnu Van Nellefabriek, která je zapsána na seznam UNESCO

- jedinou historickou (rozuměj: nevybombardovanou) část města s grachtem a větrným mlýnem

- Witte Huis neboli "bílý dům", který se svého času pyšnil titulem nejvyšší kancelářská budova v Evropě

- skvosty moderní architektury včetně věže Euromast, mostu Erasmusbrug a celé plejády mrakodrapů, v jednom z nichž si údajně koupila apartmá samotná Madonna

- slavné Kubuswoningen, tedy roztomilé žluté domy připomínající ořezávátka

- luxusní tržnici Markthal sídlící v neobyčejně vysoké budově připomínající koňské sedlo. Stěny a strop tržiště jsou vyzdobeny obří moderní freskou.

Tour de Rotterdam

Do Rotterdamu jsem se vrátila doprovázena Kubou na začátku července, kdy tudy projížděla slovutná Tour de France. Ač nejsem velkou fanynkou cyklistiky (a vůbec jakéhokoli sportovního odvětví, snad kromě krasobruslení a curlingu, který považuje většina lidí za ušlechtilou nudu), rozhodla jsem se využít jedinečné příležitosti vidět tento slavný závod na vlastní oči.
Hned po příjezdu se nám podařilo se ztratit, přičemž jsme se dvakrát po sobě vydali na zcela opačnou stranu nádraží. Nakonec jsme se přece jen zorientovali a dorazili k již zmiňovaným Kubuswoningen, kde jsme se setkali s Mariannou, která měla možnost procvičit si své znalosti polštiny. Následně jsme navštívili Kijk-kubus, což je jediný z domečků, který je zpřístupněn veřejnosti.

Průjezd závodníků

Poté, co jsme se občerstvili a prošli několik obchodů, zaujali jsme místa na bulváru Coolsingel, kde jsme nedočkavě vyčkávali průjezd závodníků. Pro sledování Tour jsme měli ideální místo. Hned naproti nám stála radnice, velkoplošné obrazovky a žlutě oděný dechový orchestr. Nad hlavami se nám proháněly zlověstně vyhlížející mraky a vzdouval se vítr, takže asistenti narychlo přikolíčkovávali hudebníkům noty k pultům. Diváci ani nedutali a netrpělivě odpočítávali minuty dělící nás od setkání s borci na bicyklech. Když byli závodníci vzdáleni od bulváru jen několik kilometrů, dosáhlo napětí vrcholu, a to když došlo k výpadku televizního signálu a obrazovky na pár sekund úplně zčernaly. V momentě, kdy cyklisté vjeli do ulice, spustil orchestr rozvernou skladbu a publikum vytasilo za ohromného vřískotu fotoaparáty a mobilní telefony. Na chvíli se mi zdálo, jako bych se snad ocitla v urychlovači částic. Cyklisté totiž kolem nás prosvištěli takovou rychlostí, že jsem se ani nestačila pořádně rozkoukat. I tak se ovšem jednalo o životní zážitek.

Haarlemská odyssea: Jednou v sobotu jsem se s Kubou a Lailou vydala do Haarlemu, nevelkého města ležícího nedaleko Amsterdamu. Haarlem je starobylé město, v němž působila celá řada slavných umělců jako například malíři Frans Hals a Jacob van Ruisdael či spisovatel Harry Mulisch.

Naši výpravu jsme zahájili návštěvou překrásného trhu na hlavním náměstí, který se dokonce honosí titulem "Nejlepší nizozemský trh roku 2015". Zde jsme si prohlédli stánky přetékající ovocem a zeleninou, květinami, rybami, pečivem a sladkostmi. Když jsme se nasytili všemožných zrakových a čichových vjemů, započalo horečné hledání muzea Corrie Ten Boomhuis věnovaného Corrie ten Boom, která ve svém domě za války ukrývala Židy a odbojáře. A protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, byla i se zbytkem rodiny zatčena a odvlečena do koncentračního tábora, který se jí však naštěstí podařilo přežít.

Muzeum jsme nalezli právě včas, abychom se mohli zúčastnit prohlídky v nizozemštině. Ta se pro nás stala jedinečným zážitkem. a to hned z několika důvodů:

1) Průvodkyně nás na začátku exkurze usadila do kroužku do obývacího pokoje (což poněkud připomínalo setkání Anonymních alkoholiků) a všech návštěvníků se dotázala, odkud pocházejí (naše středoevropská skupinka pochopitelně vzbudila největší zájem).

2) Když průvodkyně rozprávěla o tom, že rodina Ten Boomů pořádala s ukrývanými Židy hudební večery, rozdala všem zpěvníky, abychom si mohli zazpívat za klavírního doprovodu další z návštěvnic (píseň si můžete poslechnout zde (nutno podotknout, že v o něco lepším provedení, než tomu bylo v muzeu): U bent mijn schuilplaats Heer).

Haarlemský gracht

3) Mohli jsme si vyzkoušet zabezpečovací mechanismus, kterým byl chráněn vstup do malinkaté komůrky, v níž se více než dva dny skrývalo celkem šest osob, přičemž jejich jediným zdrojem potravy byla krabička sucharů.

Pokud tedy někdy budete mít cestu kolem, určitě se v téhle haarlemské alternativě domu Anny Frankové zastavte. Vstup je zdarma, ovšem je slušností přispět dobrovolníkům z křesťanské organizace, která tohle muzeum provozuje, alespoň malou částkou nebo si zakoupit některou z nabízených knih, pohlednic či DVD.

Následně jsme se vypravili na obhlídku dalších pamětihodností města Haarlemu, mezi něž patří větrný mlýn De Adriaan a kruhová věznice honosící se monumentální kopulí (ačkoli můj dědeček je zastáncem tvaru "kupole", jelikož, jak říká, kupole nemá nic společného s kopulací).

Na závěr našeho výletu jsme se vydali do úžasné kavárny Bij Babette, kterou jsme si vyhlédli již cestou z nádraží. Protože jsme se nedokázali rozhodnout, který z nabízených domácích dortů je ten nejlepší, objednali jsme si každý jiný a poté jsme se o ně podělili. Následuje velká dortová hitparáda:

1. Red Velvet Cake (moje volba, jak jinak)

2. Cheesecake

3. Citronovo-pomerančový dort

A aby toho kavárenského povalečství nebylo málo, vypravili jsme se ještě do dalšího podniku, kde jsme zakončili naše putování sklenkou piva či jiného nápoje.

Mise Maastricht: Hned druhý den po návratu z Haarlemu mě čekal další výlet, tentokrát opět s Mariannou. V brzkých ranních hodinách jsem se vydala na skoro tříhodinovou cestu do Maastrichtu, který leží na jihovýchodě Nizozemska na úzkém výběžku semknutém Belgií a Německem. Maastricht je hlavním městem provincie Limburg, kde se mluví limbursky, což je dialekt, kterému zbytek Nizozemska ani zbla nerozumí. Historie tohoto města sahá až do starověku, kdy zde sídlili Římané. Navíc tu byla v roce 1992 podepsána slavná Maastrichtská smlouva, tedy jeden ze zásadních dokumentů Evropské unie. Další zajímavostí je, že odtud pochází věhlasný houslista André Rieu, který se svými hudebními produkcemi objíždí celý svět.

V Maastrichtu jsme si připadaly jako v Jiříkově vidění. Tohle město se totiž podstatně liší od těch, na která jsme v Holandsku zvyklé. To je dáno hned několika skutečnostmi:

- Jsou tu hory. No dobře, ne hory, ale kopečky určitě. V Maastrichtu jsem si chvílemi připadala jako na Vysočině, čímž jsem si vyrovnala svůj kopcový deficit, který mě již několik měsíců trápil.

Řeka Maas a v pozadí Sint Servaasbrug

- Je tu jiná architektura. I zde jsou samozřejmě typické cihlové domy jako všude jinde, ale je tu i celá řada omítnutých budov. Celkově místní architektura připomíná mix Belgie, Francie a Německa.

- Jsou ti jiní lidé. Místní obyvatelé nejsou tolik asketičtí jako jejich holandští kolegové, což je dáno mimo jiné i náboženstvím. Zatímco ve většině Nizozemska převažuje protestantismus, tady je to katolicismus. Lidé si tu užívají života, vysedávají na zahrádkách restaurací, popíjejí víno a cpou se zákusky. Díky tomu vládne ve městě nesmírně pohodová, takřka dovolenková atmosféra. Nikde jsem navíc neviděla tolik zamilovaných párů jako právě tady.

Jelikož po celý den panovaly více než příznivé povětrnostní podmínky, měly jsme ideální příležitost objevovat krásy tohoto jedinečného města. Jelikož se historie Maastrichtu datuje až do starověku, nachází se ve městě několik archeologických nalezišť. V suterénu hotelu Derlon jsou k vidění vykopávky starého římského tábora. Další zajímavostí jsou pak hradby obepínající centrum města, na nichž v době naší návštěvy vysedávali studenti a užívali si slunečného počasí.

Maastricht leží na řece Maas, která protéká centrem města a dosahuje nesmírné šířky. Přes řeku vede Sint Servaasbrug, což je nejstarší most v celém Nizozemsku. Nutno ovšem podotknout, že není ani zdaleka tak malebný jako třeba Karlův most.

Konstatovaly jsme, že je v Maastrichtu snad největší koncentrace kostelů na kilometr čtvereční v celé Evropě. Mezi ty nejzajímavější se řadí monumentální Basiliek van Sint Servaas a Sint-Janskerk s vysokánskou červenou věží, které se nachází na náměstí Vrijthof. Opravdovou lahůdkou je pak kostel Dominicanenkerk, který v současné době neplní svou původní funkci, ale je v něm umístěno naprosto skvostné knihkupectví, které se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejkrásnějších knihkupectví světa. Jelikož jsme Maastricht navštívily ve státní svátek, byl obchod naneštěstí zavřený, což nás nesmírně mrzelo. Máme alespoň o důvod víc se sem vypravit znovu.

Následně jsme se vydaly obhlédnout místní kasematy, přičemž jsme zjistily, že d´Artagnan není jen fiktiní postavou, ale skutečně existoval a právě obléhání Maastrichtu se mu stalo osudným.

Jak jsem se již zmínila výše, Maastricht je v porovnání se zbytkem země neobyčejně hornatý. Protože jsme již několik měsíců neviděly žádný kopec, nedalo nám to a na jeden jsme vystoupily. Jednalo se o pahorek, na jehož vrcholu stojí nedobytně vypadající pevnost Fort Sint Pieter. Za pevností se nachází krásná louka, kde jsme uspořádaly malý piknik a užívaly si slunečného počasí.

Na závěr naší výpravy jsme se vydaly do jedné z mnoha náleven, v níž jsme svlažily rty sklenkou výtečného nizozemského piva. Jakožto zlatý hřeb programu jsme zašly do malebné kavárny s výhledem na řeku, v níž jsme konečně ochutnaly limburskou specialitu v podobě koláče vlaai. Jedná se o mřížkovaný koláč s ovocnou náplní, nejčastěji třešňovou.

Celkově byla expedice do Maastrichtu zatím nejlepším výletem, který jsem při svém pobytu v Nizozemsku zažila. V průběhu naší výpravy se vyskytlo jen několik zádrhelů:

- Turistické centrum bylo zaplněno německými turisty, takže nám nebylo umožněno zakoupit si zde pohledy.

- Marianna málem stoupla na mrtvou myš, která se bezostyšně válela na chodníku, což pro ni znamenalo obrovský šok (tedy pro Mariannu - myš žádné známky zděšení nejevila).

- V kavárně, v níž jsme si dopřály vlaai, pracoval poněkud úlisný číšník, který pod záminkou omluvy za kontrolu plnoletosti setrval nepřiměřeně dlouhou dobu ve fyzickém kontaktu s Marianniným ramenem.

Nizoholandovlámština aneb Malé jazykové okénko

"Holandština není ani tak řeč, jako nemoc hrdla." (John Green: Hvězdy nám nepřály)

"Holandština zní, jako když se páří vepři." (David Mitchell: Tisíc podzimů Jacoba de Zoeta)

Pokaždé, když někomu sdělím, že studuji nizozemštinu, následuje obvykle jedna z těchto tří reakcí:

- "A proč zrovna nizozemštinu? Proč ne třeba vlámštinu?"
- "To je něco mezi němčinou a angličtinou, že?"

- "Jo, Nizozemci tak chrochtají, co?"

Tak abych to vzala pěkně popořádku:

- Nizozemština (občas označována jako holandština) je jazyk, kterým se mluví nejen v Nizozemsku, ale také v Belgii, v Surinamu a na bývalých Nizozemských Antilách. Zatímco do Surinamu a na Nizozemské Antily se dostala nizozemština díky koloniální minulosti země, v Belgii (tedy v její severní části zvané též Vlámsko či postaru Flandry) se nizozemsky mluví odpradávna. Tamní varianta nizozemštiny se však často označuje jako vlámština, což je poněkud matoucí. Ve skutečnosti se jedná o tentýž jazyk, přičemž rozdíl mezi nizozemskou a vlámskou nizozemštinou je zhruba takový jako mezi britskou a americkou angličtinou.

- Nizozemština patří stejně jako angličtina a němčina mezi západogermánské jazyky, takže s nimi opravdu vykazuje spoustu společných znaků. Znalost němčiny je při osvojování si nizozemštiny velkou výhodou, takže pokud umíte německy, patrně budete schopní rozluštit alespoň část nizozemsky psaných textů. S porozuměním mluvenému slovu to už bude o poznání horší.

- Pro nizozemštinu je opravdu typické "chrochtání", tedy velmi výrazná výslovnost hlásky "ch", přičemž jako "ch" se v drtivé většině případů čte i "g". Gouda je tedy "chauda", Van Gogh je "fan choch" a gracht je "chracht" (a Brueghel, jak poznamenal můj táta, se čte jako "chrchel"). Je ovšem nutné podotknout, že ne všichni Nizozemci chrochtají. Na jihu Nizozemska a stejně tak ve Vlámsku se "ch" vyslovuje měkce, tak jako to naše.

- Nizozemština je mimo jiné unikátní tím, že se v ní vyskytují slova, pro něž v jiných jazycích neexistují přesné ekvivalenty. Příkladem je oblíbené slovo "gezellig", které každý správný Nizozemec řekne asi tak desetkrát za den. "Gezellig" by se dalo přeložit jako "příjemný", ovšem zahrnuje v sobě i jistý společenský prvek. "Gezellig" se totiž vztahuje na situace, kdy se cítíte příjemně ve společnosti ostatních, například když jdete s kamarády do hospody, na návštěvu k babičce nebo se známými na výlet.

Upozornění: Následující odkaz obsahuje product placement!

Echte gerechten aneb Chrochtejte si i v penzi

Nizozemské kratochvíle, díl druhý

Radnice v Delftu

Delftské putováni: Na začátku března jsem se s Hailey vypravila do Delftu (neplést s řeckými Delfami!), který má hned několik superlativů: nachází se velice blízko Haagu (tak blízko, že do něj dokonce vede tramvajová linka), má poměrně malou rozlohu a nabízí mnoho možností využití volného času. Naše první kroky vedly na hlavní náměstí, kterému dominují radnice a kostel Nieuwe kerk, v němž jsou pochováni členové nizozemské královské rodiny. Na náměstí se zrovna konal trh, na kterém bylo možné zakoupit nepřeberné množství dekorací, oblečení či potřeb do domácnosti. Dále byly k mání nejrůznější nizozemské delikatesy jako stroopwafels, poffertjes či oliebollen (pokud nemáte ani tušení, co se skrývá za těmito mysteriózními názvy, nezoufejte - nizozemským dobrotám se budu věnovat v některém z dalších příspěvků).

Jelikož jsme si zakoupily Museumkaart, tedy předplatní kartu, po jejímž předložení máme do většiny nizozemských muzeí vstup zdarma, vydaly jsme se do muzea Prinsenhof. Zde jsme zhlédly výstavu věnovanou nizozemskému národnímu hrdinovi Vilému Oranžskému. Největší atrakcí muzea jsou díry ve zdi, které tu zbyly po kulkách, jimiž byl Vilém zabit. V muzeu se nachází i expozice věnovaná delftské fajáns, tedy slavné modrobílé keramice, která se tu vyráběla a částečně ještě vyrábí. Jelikož byl součástí vstupenky voucher na kávu či čaj zdarma v nedaleké kavárně, rozhodly jsme se této příležitosti využít a zajít na šálek lahodného moku (či spíše moky?).

Bioráj: Se svým polským kamarádem Kubou jsem se jednoho večera vypravila do leidenského kina Trianon, abych zde zhlédla oscarový snímek Still Alice. Návštěva biografu nás poněkud překvapila, a to hned z několika důvodů:

- Ačkoli kino nese podivný futuristický název Trianon (což je, jak jsem následně zjistila, ve skutečnosti palác, který je součástí zámeckého komplexu Versailles), jedná se o velmi sympatické old school kino.

- Místní diváci filmy jaksepatří prožívají - nahlas se smějí, srdceryvně pláčou, nechápavě kroutí hlavou a vzrušeně povykují.

- Z neznámého důvodu tvořili většinu osazenstva lidé důchodového věku, takže jsme značně snižovali věkový průměr. Nizozemská omladina asi chodí jen na Fifty Shades of Grey.

- Ačkoli film trval pouhých 99 minut, byla doprostřed projekce zařazena zhruba patnáctiminutová přestávka, během níž mohli návštěvníci biografu doplnit tekutiny, či se jich naopak zbavit.

O dva týdny později jsme se vypravili do kina znovu, tentokrát do nenápadného biografu Kijkhuis, který je velmi dobře ukrytý v křivolakých leidenských uličkách. Pokračovali jsme v oscarové linii a zhlédli snímek Timbuktu, který byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Projekce se od té předchozí poněkud lišila: Zaprvé jsme nebyli nejmladší z celého sálu a zadruhé jsme již byli připraveni na to, že bude do filmu zařazena přestávka, takže nás nikterak nepřekvapilo, když se v polovině filmu projekce zničehonic zastavila a v sále se rozsvítilo.

Scheveningen - Pier

Playa del Scheveningen: Byla neděle a bylo pěkně - prostě ideální čas na to, abych se s několika kamarády vydala do Scheveningenu, tedy přímořského letoviska patřícího k Haagu (mimochodem, za války prý Nizozemci lehce identifikovali německé špiony podle toho, že nedokázali název tohoto místa správně vyslovit). Prošli jsme se po pláži, kde hráli tatínkové se syny fotbal, zamilované páry polehávaly na dekách, do vln se vrhali odvážní surfaři a v písku skotačili rozverní psi (případně se za vřískotu páníčků pokoušeli oplodnit kolem probíhající fenky). Zašli jsme do nejstarší rybí restaurace v širém okolí, kde jsem konečně ochutnala harinka (což je vzhledem k tomu, že nejsem velkým příznivcem mořských živočichů, životní výkon). Následně jsme se odebrali do příjemné kavárny s výhledem na moře, kde jsme hrnkem horké čokolády završili náš jedinečný výlet. Než jsme však vůbec stihli ze Scheveningenu odjet, zjistila Hailey, že nemá telefon. Tato skutečnost poněkud narušila pohodovou atmosféru nedělního podvečera, avšak zavdala mi alespoň příčinu k procvičování tlumočnických dovedností, když jsme případ konzultovali s náhodně odchyceným motolicistou (rozuměj: policistou na motocyklu).

Haagse Toren

Haagské dostaveníčko: O Velikonocích mě svou návštěvou poctila Frederika společně se svou kamarádkou Márií. Dostavily se ke mně v sobotu večer po náročném dni stráveném prohlídkou Haagu a Leidenu a ještě ne zcela odpočaté z výpravy do Amsterdamu, kterou podnikly předchozího dne. Ihned po příjezdu mi sdělily své zážitky z amsterdamského coffeeshopu, načež jsme apartní pumpičkou nafoukly matraci, na níž měla děvčata nadcházející noci zaujmout místa. Poté jsme podnikly malou prohlídku okolí mého bydliště, přičemž jsem svým návštěvnicím ukázala největší skvosty naší čtvrti, mezi něž patří Love Hotel Bananas, Nancy Sex Shop & Cinema a na samý závěr Geleenstraat známější pod názvem Red Light District. "Tour de Rivierenbuurt" jsme zakončily ve 42. patře mrakodrapu Haagse Toren, v němž se nachází "posh" bar Penthouse s venkovní terasou a nádherným výhledem na celé město (ostatně vezmeme-li v úvahu, že je "penthouse" kromě označení pro střešní byt i název známého erotického časopisu, jde název podniku ruku v ruce s koloritem celé čtvrti).

Pokud někdy zavítáte do Haagu a budete mít to štěstí, že se zrovna bude smrákat, určitě sem zajděte a pokochejte se výhledem na město. Do baru se platí vstupné 6 eur, ovšem v ceně je konzumace nápoje dle vlastního výběru, a tudíž jsme si samozřejmě objednaly ten nejdražší. Večer jsme pak strávily pozorováním hostů u okolních stolů, zejména pak těch, co zde byli na milostné schůzce, a sledovaly jsme, jak se jejich vztah vyvíjí.

Czech Movie Night: Počátkem května se konal první díl cyklu českých filmových večerů. Nejdříve jsem se obávala, že bude improvizovaný kinosál v mém pokoji narvaný k prasknutí, ovšem nakonec jsme se sešli jenom tři - já, Kuba a Hailey. Ostatní pozvaní se omluvili z důvodu studijních povinností, rodinných důvodů či zdravotních indispozic.

U příležitosti promítání filmu Pelíšky jsem svým hostům nalila frťana Becherovky a naservírovala mramorovou bábovku, přičemž jsem Hailey (která se mimochodem stala milovnicí bábovek) vyděsila sdělením, že jsem ji posypala konopnými semínky zakoupenými v Aldi. Vzápětí jsem ji však uklidnila informací, že konopná semínka neobsahují THC a že mým úmyslem tudíž nebylo své hosty omámit.

Film sklidil velký úspěch, ačkoli jsem musela Hailey občas vysvětlovat některé kulturní a historické souvislosti, jako například, kdo je to sabotér a co se skrývá uvnitř "nefalšovaných typických vídeňských bramborových knedlíků". Došlo také k menšímu nedorozumění, když Hailey chybně interpretovala mé sdělení, že chovat kapra ve vaně není v době vánočních svátků zas až tak neobvyklé, a domnívala se, že je zvykem strkat do kapří lázně hlavu, jako to dělá Miroslav Donutil, což označila za "nechutnost".

Schiedam

V hlavním městě jeneveru: Poté, co kvůli nepříznivé předpovědi počasí ztroskotaly plány na hromadný cyklovýlet, rozhodli jsme se s Kubou vyplnit volné sobotní odpoledne výletem do Schiedamu. Jedná se o městečko ležící hned vedle Rotterdamu, ve kterém toho oproti očekávání bylo k vidění víc než dost. Nejprve jsme zavítali do monumentálního kostela zasvěceného místní mučednici sv. Liduině a následně do náhodně objeveného polského supermarketu. Mezitím, co Kuba vybíral pečivo, pohybovala jsem se v oddělení s masnými výrobky hodlajíce zakoupit párky, po nichž jsem toužila již několik dlouhých týdnů. Když se pak Kuba vrátil, pronesl naladěn domácím prostředím, že mě "szukał", což se vzápětí ukázalo jako nepříliš šťastná formulace. 

Po důkladném nákupu jsme si prohlédli věhlasné větrné mlýny (největší na celém širém světě!) a navštívili Stedelijk Museum s expozicí moderního umění. Nabaženi prapodivnými exponáty odebrali jsme se do Jenevermusea věnovaného tomuto typickému nizozemsko-belgickému alkoholickému nápoji. K mému velkému zklamání nebyla součástí expozice ochutnávka (během letního kurzu v Gentu, kde jsem strávila několik večerů ve specializovaném jeneverovém baru, se ze mě totiž stala milovnice tohoto moku). Naštěstí jsme v kavárně, kam jsme se následně vypravili, dostali zdarma (!) sklenku vynikajícího jeneveru se šlehačkou.

Zeelandské dobrodružství: Když nás naše nizozemská mentorka Brigitte pozvala na návštěvu do svého rodného kraje Zeelandu, neváhaly jsme s Burcu ani minutu a vyrazily za ní. V ranních hodinách jsme vyjely do provincie Zeeland, která leží na jihozápadním cípu Nizozemska a sestává z několika ostrovů. Tahle část země je ztělesněním nefalšovaného nizozemského venkova: ticho, mír, větrné mlýny, lodičky a kravská lejna.

Protože měla Brigitte k dispozici automobil, uspořádaly jsme velký okružní výlet celým krajem. Naší první zastávkou byla malebná vesnička Veere, v níž jsme zhlédly většinu místních atrakcí. Nejprve jsme se zastavily v prapodivně vypadajícím kostele vybaveném apartními plastovými okny, pak jsme se prošly malebnými uličkami, přístavem a městskými hradbami a nakonec jsme se pomocí přívozu přepravili k překrásnému větrnému mlýnu.

Deltawerken

Poté jsme se vydaly vstříc monumentálnímu vodnímu dílu Deltawerken, což je soustava obřích hrází, jejichž účelem je chránit Nizozemsko před velkou vodou. Hráze byly postaveny poté, co Zeeland zasáhla v roce 1953 ničivá povodeň, která zaplavila obrovské území a připravila o život několik set lidí. Zajímavostí je, že stavba patří spolu s Golden Gate Bridge či Empire State Building mezi sedm novodobých divů světa. Na umělém ostrově spojujícím hráze jsme ve stínu obřích větrných mlýnů (a teď mám na mysli ty moderní větrníky, proti kterým všichni brojí) uspořádaly malý piknik a pořídily mnoho fotek.

Dalším cílem naší cesty byla věž Plompetoren pocházející ze 16. století, která jako jediná přečkala zaplavení vsi Koudekerke. Z věže se skýtal krásný výhled na záliv Severního moře, v němž by na jedné z vyvýšenin údajně měli přebývat tuleni. Nutno ovšem podotknout, že jsme žádného zástupce tohoto druhu nespatřily.

Následně jsme se přesunuly do půvabného městečka Zierikzee, kde jsme zhlédly celou řadu zajímavých budov včetně radnice s věží, která vypadala jako z marcipánu, zvláštního kostela lemovaného sloupy, monumentální městskou bránu a další z mnoha přístavů.

Zcela vysíleny jsme se odebraly do naší finální destinace (přičemž jsme uvízly v dopravní zácpě - což se Brigitte podle jejích slov v těchhle končinách ještě nikdy nestalo). Brigitte bydlí ve vesnici Kapelle, která je zajímavá hned z několika důvodů:

- Jedná se o 3. nejbezpečnější obec v celém Nizozemsku.

- Pochází odtud spisovatelka Annie M.G. Schmidt (přičemž doufám, že teď propuknou nadšením alespoň ti, kteří o ní už někdy slyšeli. Pro ostatní doplním, že se jedná o jakousi nizozemskou Astrid Lindgrenovou. Mezi její díla patří vedle knih také televizní seriály či muzikály. Jejím nejznámějším dílem je pak série knih pro děti Jip en Janneke.

- Ve vesnici žije množství ortodoxních křesťanů, takže tu v neděli platí nepsaný zákaz vykonávat jakoukoli činnost. Povolena je jedině návštěva kostela, kterou si ti největší náruživci dopřávají hned třikrát denně. Dcery Brigittiných sousedů měly navíc donedávna zakázáno nosit džíny.