Nizozemské kratochvíle, díl třetí

Erasmus Rotterdamský

Jednou v neděli jsem se vypravila do nedalekého Rotterdamu navštívit svou brněnskou spolužačku Mariannu, která zde pobývala v rámci pracovní stáže. A čím je Rotterdam zajímavý?

- Jedná se o druhé největší nizozemské město. Žije tu přes 600 000 obyvatel, přičemž značnou část tvoří přistěhovalci.

Kubuswoningen

- Rotterdam je Mekkou moderní architektury. Po drastickém bombardování v průběhu 2. světové války z města skoro nic nezbylo a tak bylo nutné postavit jej prakticky znovu. Proto tu stojí celá řada zajímavých staveb a především velké množství výškových budov. Ačkoli tu chybí starodávná náměstíčka s malebnými kanály, působí město velmi příjemných dojmem.

- Rotterdam je nerozlučně spjatý s vodou. Leží na řece Nieuwe Maas, která ho spojuje se Severním mořem. Nachází se tu jeden z největších a nejrušnějších přístavů na světě.

Náš výlet lze považovat za vskutku nizozemský: absolvovaly jsme ho totiž na kole a navíc za mimořádně deštivého počasí. Když jsme se tedy večer vrátily do Mariannina bydliště, zjistila jsem, že jsem promočená "durchundurch" (pro vážné zájemce o můj osobní život doplním, že včetně spodního prádla). Ačkoli nám tedy "počko", jak říká Marianna, příliš nepřálo, objely jsme snad všechny rotterdamské "highlighty":

- bývalou továrnu Van Nellefabriek, která je zapsána na seznam UNESCO

- jedinou historickou (rozuměj: nevybombardovanou) část města s grachtem a větrným mlýnem

- Witte Huis neboli "bílý dům", který se svého času pyšnil titulem nejvyšší kancelářská budova v Evropě

- skvosty moderní architektury včetně věže Euromast, mostu Erasmusbrug a celé plejády mrakodrapů, v jednom z nichž si údajně koupila apartmá samotná Madonna

- slavné Kubuswoningen, tedy roztomilé žluté domy připomínající ořezávátka

- luxusní tržnici Markthal sídlící v neobyčejně vysoké budově připomínající koňské sedlo. Stěny a strop tržiště jsou vyzdobeny obří moderní freskou.

Tour de Rotterdam

Do Rotterdamu jsem se vrátila doprovázena Kubou na začátku července, kdy tudy projížděla slovutná Tour de France. Ač nejsem velkou fanynkou cyklistiky (a vůbec jakéhokoli sportovního odvětví, snad kromě krasobruslení a curlingu, který považuje většina lidí za ušlechtilou nudu), rozhodla jsem se využít jedinečné příležitosti vidět tento slavný závod na vlastní oči.
Hned po příjezdu se nám podařilo se ztratit, přičemž jsme se dvakrát po sobě vydali na zcela opačnou stranu nádraží. Nakonec jsme se přece jen zorientovali a dorazili k již zmiňovaným Kubuswoningen, kde jsme se setkali s Mariannou, která měla možnost procvičit si své znalosti polštiny. Následně jsme navštívili Kijk-kubus, což je jediný z domečků, který je zpřístupněn veřejnosti.

Průjezd závodníků

Poté, co jsme se občerstvili a prošli několik obchodů, zaujali jsme místa na bulváru Coolsingel, kde jsme nedočkavě vyčkávali průjezd závodníků. Pro sledování Tour jsme měli ideální místo. Hned naproti nám stála radnice, velkoplošné obrazovky a žlutě oděný dechový orchestr. Nad hlavami se nám proháněly zlověstně vyhlížející mraky a vzdouval se vítr, takže asistenti narychlo přikolíčkovávali hudebníkům noty k pultům. Diváci ani nedutali a netrpělivě odpočítávali minuty dělící nás od setkání s borci na bicyklech. Když byli závodníci vzdáleni od bulváru jen několik kilometrů, dosáhlo napětí vrcholu, a to když došlo k výpadku televizního signálu a obrazovky na pár sekund úplně zčernaly. V momentě, kdy cyklisté vjeli do ulice, spustil orchestr rozvernou skladbu a publikum vytasilo za ohromného vřískotu fotoaparáty a mobilní telefony. Na chvíli se mi zdálo, jako bych se snad ocitla v urychlovači částic. Cyklisté totiž kolem nás prosvištěli takovou rychlostí, že jsem se ani nestačila pořádně rozkoukat. I tak se ovšem jednalo o životní zážitek.

Haarlemská odyssea: Jednou v sobotu jsem se s Kubou a Lailou vydala do Haarlemu, nevelkého města ležícího nedaleko Amsterdamu. Haarlem je starobylé město, v němž působila celá řada slavných umělců jako například malíři Frans Hals a Jacob van Ruisdael či spisovatel Harry Mulisch.

Naši výpravu jsme zahájili návštěvou překrásného trhu na hlavním náměstí, který se dokonce honosí titulem "Nejlepší nizozemský trh roku 2015". Zde jsme si prohlédli stánky přetékající ovocem a zeleninou, květinami, rybami, pečivem a sladkostmi. Když jsme se nasytili všemožných zrakových a čichových vjemů, započalo horečné hledání muzea Corrie Ten Boomhuis věnovaného Corrie ten Boom, která ve svém domě za války ukrývala Židy a odbojáře. A protože každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, byla i se zbytkem rodiny zatčena a odvlečena do koncentračního tábora, který se jí však naštěstí podařilo přežít.

Muzeum jsme nalezli právě včas, abychom se mohli zúčastnit prohlídky v nizozemštině. Ta se pro nás stala jedinečným zážitkem. a to hned z několika důvodů:

1) Průvodkyně nás na začátku exkurze usadila do kroužku do obývacího pokoje (což poněkud připomínalo setkání Anonymních alkoholiků) a všech návštěvníků se dotázala, odkud pocházejí (naše středoevropská skupinka pochopitelně vzbudila největší zájem).

2) Když průvodkyně rozprávěla o tom, že rodina Ten Boomů pořádala s ukrývanými Židy hudební večery, rozdala všem zpěvníky, abychom si mohli zazpívat za klavírního doprovodu další z návštěvnic (píseň si můžete poslechnout zde (nutno podotknout, že v o něco lepším provedení, než tomu bylo v muzeu): U bent mijn schuilplaats Heer).

Haarlemský gracht

3) Mohli jsme si vyzkoušet zabezpečovací mechanismus, kterým byl chráněn vstup do malinkaté komůrky, v níž se více než dva dny skrývalo celkem šest osob, přičemž jejich jediným zdrojem potravy byla krabička sucharů.

Pokud tedy někdy budete mít cestu kolem, určitě se v téhle haarlemské alternativě domu Anny Frankové zastavte. Vstup je zdarma, ovšem je slušností přispět dobrovolníkům z křesťanské organizace, která tohle muzeum provozuje, alespoň malou částkou nebo si zakoupit některou z nabízených knih, pohlednic či DVD.

Následně jsme se vypravili na obhlídku dalších pamětihodností města Haarlemu, mezi něž patří větrný mlýn De Adriaan a kruhová věznice honosící se monumentální kopulí (ačkoli můj dědeček je zastáncem tvaru "kupole", jelikož, jak říká, kupole nemá nic společného s kopulací).

Na závěr našeho výletu jsme se vydali do úžasné kavárny Bij Babette, kterou jsme si vyhlédli již cestou z nádraží. Protože jsme se nedokázali rozhodnout, který z nabízených domácích dortů je ten nejlepší, objednali jsme si každý jiný a poté jsme se o ně podělili. Následuje velká dortová hitparáda:

1. Red Velvet Cake (moje volba, jak jinak)

2. Cheesecake

3. Citronovo-pomerančový dort

A aby toho kavárenského povalečství nebylo málo, vypravili jsme se ještě do dalšího podniku, kde jsme zakončili naše putování sklenkou piva či jiného nápoje.

Mise Maastricht: Hned druhý den po návratu z Haarlemu mě čekal další výlet, tentokrát opět s Mariannou. V brzkých ranních hodinách jsem se vydala na skoro tříhodinovou cestu do Maastrichtu, který leží na jihovýchodě Nizozemska na úzkém výběžku semknutém Belgií a Německem. Maastricht je hlavním městem provincie Limburg, kde se mluví limbursky, což je dialekt, kterému zbytek Nizozemska ani zbla nerozumí. Historie tohoto města sahá až do starověku, kdy zde sídlili Římané. Navíc tu byla v roce 1992 podepsána slavná Maastrichtská smlouva, tedy jeden ze zásadních dokumentů Evropské unie. Další zajímavostí je, že odtud pochází věhlasný houslista André Rieu, který se svými hudebními produkcemi objíždí celý svět.

V Maastrichtu jsme si připadaly jako v Jiříkově vidění. Tohle město se totiž podstatně liší od těch, na která jsme v Holandsku zvyklé. To je dáno hned několika skutečnostmi:

- Jsou tu hory. No dobře, ne hory, ale kopečky určitě. V Maastrichtu jsem si chvílemi připadala jako na Vysočině, čímž jsem si vyrovnala svůj kopcový deficit, který mě již několik měsíců trápil.

Řeka Maas a v pozadí Sint Servaasbrug

- Je tu jiná architektura. I zde jsou samozřejmě typické cihlové domy jako všude jinde, ale je tu i celá řada omítnutých budov. Celkově místní architektura připomíná mix Belgie, Francie a Německa.

- Jsou ti jiní lidé. Místní obyvatelé nejsou tolik asketičtí jako jejich holandští kolegové, což je dáno mimo jiné i náboženstvím. Zatímco ve většině Nizozemska převažuje protestantismus, tady je to katolicismus. Lidé si tu užívají života, vysedávají na zahrádkách restaurací, popíjejí víno a cpou se zákusky. Díky tomu vládne ve městě nesmírně pohodová, takřka dovolenková atmosféra. Nikde jsem navíc neviděla tolik zamilovaných párů jako právě tady.

Jelikož po celý den panovaly více než příznivé povětrnostní podmínky, měly jsme ideální příležitost objevovat krásy tohoto jedinečného města. Jelikož se historie Maastrichtu datuje až do starověku, nachází se ve městě několik archeologických nalezišť. V suterénu hotelu Derlon jsou k vidění vykopávky starého římského tábora. Další zajímavostí jsou pak hradby obepínající centrum města, na nichž v době naší návštěvy vysedávali studenti a užívali si slunečného počasí.

Maastricht leží na řece Maas, která protéká centrem města a dosahuje nesmírné šířky. Přes řeku vede Sint Servaasbrug, což je nejstarší most v celém Nizozemsku. Nutno ovšem podotknout, že není ani zdaleka tak malebný jako třeba Karlův most.

Konstatovaly jsme, že je v Maastrichtu snad největší koncentrace kostelů na kilometr čtvereční v celé Evropě. Mezi ty nejzajímavější se řadí monumentální Basiliek van Sint Servaas a Sint-Janskerk s vysokánskou červenou věží, které se nachází na náměstí Vrijthof. Opravdovou lahůdkou je pak kostel Dominicanenkerk, který v současné době neplní svou původní funkci, ale je v něm umístěno naprosto skvostné knihkupectví, které se pravidelně umisťuje v žebříčcích nejkrásnějších knihkupectví světa. Jelikož jsme Maastricht navštívily ve státní svátek, byl obchod naneštěstí zavřený, což nás nesmírně mrzelo. Máme alespoň o důvod víc se sem vypravit znovu.

Následně jsme se vydaly obhlédnout místní kasematy, přičemž jsme zjistily, že d´Artagnan není jen fiktiní postavou, ale skutečně existoval a právě obléhání Maastrichtu se mu stalo osudným.

Jak jsem se již zmínila výše, Maastricht je v porovnání se zbytkem země neobyčejně hornatý. Protože jsme již několik měsíců neviděly žádný kopec, nedalo nám to a na jeden jsme vystoupily. Jednalo se o pahorek, na jehož vrcholu stojí nedobytně vypadající pevnost Fort Sint Pieter. Za pevností se nachází krásná louka, kde jsme uspořádaly malý piknik a užívaly si slunečného počasí.

Na závěr naší výpravy jsme se vydaly do jedné z mnoha náleven, v níž jsme svlažily rty sklenkou výtečného nizozemského piva. Jakožto zlatý hřeb programu jsme zašly do malebné kavárny s výhledem na řeku, v níž jsme konečně ochutnaly limburskou specialitu v podobě koláče vlaai. Jedná se o mřížkovaný koláč s ovocnou náplní, nejčastěji třešňovou.

Celkově byla expedice do Maastrichtu zatím nejlepším výletem, který jsem při svém pobytu v Nizozemsku zažila. V průběhu naší výpravy se vyskytlo jen několik zádrhelů:

- Turistické centrum bylo zaplněno německými turisty, takže nám nebylo umožněno zakoupit si zde pohledy.

- Marianna málem stoupla na mrtvou myš, která se bezostyšně válela na chodníku, což pro ni znamenalo obrovský šok (tedy pro Mariannu - myš žádné známky zděšení nejevila).

- V kavárně, v níž jsme si dopřály vlaai, pracoval poněkud úlisný číšník, který pod záminkou omluvy za kontrolu plnoletosti setrval nepřiměřeně dlouhou dobu ve fyzickém kontaktu s Marianniným ramenem.