Verunka v říši miniatur aneb Jak jsem brigádničila v Madurodamu

Jelikož jsem měla ubytovací smlouvu až do poloviny srpna, avšak stipendium jen do začátku července, rozhodla jsem se v Nizozemsku zůstat i přes léto a najít si nějakou práci, abych mohla bez problémů zaplatit nájem. Ačkoli jsem si zaměstnání začala hledat snad už někdy v květnu (pro slovenské a polské čtenáře: v máji), nemohla jsem dlouho nic najít. Nevzali mě do supermarketu, do drogerie ani do Burger Kingu. Doufejme, že to bylo tím, že jsem překvalifikovaná a taky stará (zní to sice absurdně, ale v Nizozemsku je minimální mzda rozdělená podle věku, takže se zaměstnavatelům spíš vyplatí zaměstnat někoho, komu je teprve šestnáct). Mimochodem, v haagské ústřední knihovně mají koutek s jazykovými příručkami a učebnicemi nizozemštiny pro přistěhovalce. Mají tu takové publikace jako "Jak si najít přátele", "Jak jít nakupovat" nebo "Jak si uklidit v domácnosti". Pokud se Nizozemci domnívají, že cizinci potřebují příručky tohoto typu, potom chápu, že mi nesvěřili ani doplňování zboží v supermarketu.

Nakonec se však vše v dobré obrátilo a já jsem začala pracovat v Madurodamu, který je znalcům Nizozemska jistě dobře známý jakožto park či chcete-li open-air muzeum, ve kterém se nachází miniatury význačných nizozemských staveb. Najdete tu vedle sebe Binnenhof, Rijksmuseum nebo třeba soustavu hrází Deltawerken. Celým parkem projíždějí autíčka, lodě a vlaky (jen by mě zajímalo, jestli mají taky takové zpoždění jako ty opravdové). Návštěvníci si navíc mohou vyzkoušet celou řadu exponátů na vlastní kůži.

Byla jsem přijata jakožto sezónní výpomoc do místních občerstvovacích zařízení, která sestávají z restaurace, kavárny a stánků se zmrzlinou a smaženými pochutinami. Na začátku jsem vyfasovala slušivý stejnokroj skládající se z košile, vesty, šátku a rozložité zástěry, který poněkud připomínal uniformu stevardů leteckých společností. Ačkoli jsem s podobnou prací neměla žádné zkušenosti, postupem času jsem si ji zamilovala. Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byla úporná bolest nohou způsobená tím, že jsem musela osm hodin v kuse stát (aspoň jsem se ovšem necítila provinile, že pak celý večer proležím v posteli) a skutečnost, že se lidé v mých očích snížili na pouhé producenty odpadu. Zákazníci restaurace a kavárny byli kromě vyhazování obrovských porcí jídla také mistry v přemisťování židlí. Neustále je poponášeli, transportovali a někdy je nechali úplně zmizet.

Moje madurodamská kariéra byla nesmírně plodná. Za necelé dva měsíce jsem se mimo jiné naučila: čepovat pivo, točit zmrzlinu, smažit hranolky, ohřívat párky, zacházet s pokladnou a zázračnou rychlomyčkou, vařit kávu, připravovat smoothies, obsluhovat účastníky indického zájezdu (přičemž jsem zjistila, že nemůžou jíst vejce, ale mléko jim nevadí, ovšem vedoucí zájezdu mi nařídil jim přítomnost vajec v pokrmech zatajit), nandávat zákusky, aniž by se rozpadly, a vyměňovat sáčky u čtyř druhů odpadkových košů. Jak se zdá, má akademická dráha je v ohrožení...