Nizozemské kratochvíle, díl druhý

Radnice v Delftu

Delftské putováni: Na začátku března jsem se s Hailey vypravila do Delftu (neplést s řeckými Delfami!), který má hned několik superlativů: nachází se velice blízko Haagu (tak blízko, že do něj dokonce vede tramvajová linka), má poměrně malou rozlohu a nabízí mnoho možností využití volného času. Naše první kroky vedly na hlavní náměstí, kterému dominují radnice a kostel Nieuwe kerk, v němž jsou pochováni členové nizozemské královské rodiny. Na náměstí se zrovna konal trh, na kterém bylo možné zakoupit nepřeberné množství dekorací, oblečení či potřeb do domácnosti. Dále byly k mání nejrůznější nizozemské delikatesy jako stroopwafels, poffertjes či oliebollen (pokud nemáte ani tušení, co se skrývá za těmito mysteriózními názvy, nezoufejte - nizozemským dobrotám se budu věnovat v některém z dalších příspěvků).

Jelikož jsme si zakoupily Museumkaart, tedy předplatní kartu, po jejímž předložení máme do většiny nizozemských muzeí vstup zdarma, vydaly jsme se do muzea Prinsenhof. Zde jsme zhlédly výstavu věnovanou nizozemskému národnímu hrdinovi Vilému Oranžskému. Největší atrakcí muzea jsou díry ve zdi, které tu zbyly po kulkách, jimiž byl Vilém zabit. V muzeu se nachází i expozice věnovaná delftské fajáns, tedy slavné modrobílé keramice, která se tu vyráběla a částečně ještě vyrábí. Jelikož byl součástí vstupenky voucher na kávu či čaj zdarma v nedaleké kavárně, rozhodly jsme se této příležitosti využít a zajít na šálek lahodného moku (či spíše moky?).

Bioráj: Se svým polským kamarádem Kubou jsem se jednoho večera vypravila do leidenského kina Trianon, abych zde zhlédla oscarový snímek Still Alice. Návštěva biografu nás poněkud překvapila, a to hned z několika důvodů:

- Ačkoli kino nese podivný futuristický název Trianon (což je, jak jsem následně zjistila, ve skutečnosti palác, který je součástí zámeckého komplexu Versailles), jedná se o velmi sympatické old school kino.

- Místní diváci filmy jaksepatří prožívají - nahlas se smějí, srdceryvně pláčou, nechápavě kroutí hlavou a vzrušeně povykují.

- Z neznámého důvodu tvořili většinu osazenstva lidé důchodového věku, takže jsme značně snižovali věkový průměr. Nizozemská omladina asi chodí jen na Fifty Shades of Grey.

- Ačkoli film trval pouhých 99 minut, byla doprostřed projekce zařazena zhruba patnáctiminutová přestávka, během níž mohli návštěvníci biografu doplnit tekutiny, či se jich naopak zbavit.

O dva týdny později jsme se vypravili do kina znovu, tentokrát do nenápadného biografu Kijkhuis, který je velmi dobře ukrytý v křivolakých leidenských uličkách. Pokračovali jsme v oscarové linii a zhlédli snímek Timbuktu, který byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Projekce se od té předchozí poněkud lišila: Zaprvé jsme nebyli nejmladší z celého sálu a zadruhé jsme již byli připraveni na to, že bude do filmu zařazena přestávka, takže nás nikterak nepřekvapilo, když se v polovině filmu projekce zničehonic zastavila a v sále se rozsvítilo.

Scheveningen - Pier

Playa del Scheveningen: Byla neděle a bylo pěkně - prostě ideální čas na to, abych se s několika kamarády vydala do Scheveningenu, tedy přímořského letoviska patřícího k Haagu (mimochodem, za války prý Nizozemci lehce identifikovali německé špiony podle toho, že nedokázali název tohoto místa správně vyslovit). Prošli jsme se po pláži, kde hráli tatínkové se syny fotbal, zamilované páry polehávaly na dekách, do vln se vrhali odvážní surfaři a v písku skotačili rozverní psi (případně se za vřískotu páníčků pokoušeli oplodnit kolem probíhající fenky). Zašli jsme do nejstarší rybí restaurace v širém okolí, kde jsem konečně ochutnala harinka (což je vzhledem k tomu, že nejsem velkým příznivcem mořských živočichů, životní výkon). Následně jsme se odebrali do příjemné kavárny s výhledem na moře, kde jsme hrnkem horké čokolády završili náš jedinečný výlet. Než jsme však vůbec stihli ze Scheveningenu odjet, zjistila Hailey, že nemá telefon. Tato skutečnost poněkud narušila pohodovou atmosféru nedělního podvečera, avšak zavdala mi alespoň příčinu k procvičování tlumočnických dovedností, když jsme případ konzultovali s náhodně odchyceným motolicistou (rozuměj: policistou na motocyklu).

Haagse Toren

Haagské dostaveníčko: O Velikonocích mě svou návštěvou poctila Frederika společně se svou kamarádkou Márií. Dostavily se ke mně v sobotu večer po náročném dni stráveném prohlídkou Haagu a Leidenu a ještě ne zcela odpočaté z výpravy do Amsterdamu, kterou podnikly předchozího dne. Ihned po příjezdu mi sdělily své zážitky z amsterdamského coffeeshopu, načež jsme apartní pumpičkou nafoukly matraci, na níž měla děvčata nadcházející noci zaujmout místa. Poté jsme podnikly malou prohlídku okolí mého bydliště, přičemž jsem svým návštěvnicím ukázala největší skvosty naší čtvrti, mezi něž patří Love Hotel Bananas, Nancy Sex Shop & Cinema a na samý závěr Geleenstraat známější pod názvem Red Light District. "Tour de Rivierenbuurt" jsme zakončily ve 42. patře mrakodrapu Haagse Toren, v němž se nachází "posh" bar Penthouse s venkovní terasou a nádherným výhledem na celé město (ostatně vezmeme-li v úvahu, že je "penthouse" kromě označení pro střešní byt i název známého erotického časopisu, jde název podniku ruku v ruce s koloritem celé čtvrti).

Pokud někdy zavítáte do Haagu a budete mít to štěstí, že se zrovna bude smrákat, určitě sem zajděte a pokochejte se výhledem na město. Do baru se platí vstupné 6 eur, ovšem v ceně je konzumace nápoje dle vlastního výběru, a tudíž jsme si samozřejmě objednaly ten nejdražší. Večer jsme pak strávily pozorováním hostů u okolních stolů, zejména pak těch, co zde byli na milostné schůzce, a sledovaly jsme, jak se jejich vztah vyvíjí.

Czech Movie Night: Počátkem května se konal první díl cyklu českých filmových večerů. Nejdříve jsem se obávala, že bude improvizovaný kinosál v mém pokoji narvaný k prasknutí, ovšem nakonec jsme se sešli jenom tři - já, Kuba a Hailey. Ostatní pozvaní se omluvili z důvodu studijních povinností, rodinných důvodů či zdravotních indispozic.

U příležitosti promítání filmu Pelíšky jsem svým hostům nalila frťana Becherovky a naservírovala mramorovou bábovku, přičemž jsem Hailey (která se mimochodem stala milovnicí bábovek) vyděsila sdělením, že jsem ji posypala konopnými semínky zakoupenými v Aldi. Vzápětí jsem ji však uklidnila informací, že konopná semínka neobsahují THC a že mým úmyslem tudíž nebylo své hosty omámit.

Film sklidil velký úspěch, ačkoli jsem musela Hailey občas vysvětlovat některé kulturní a historické souvislosti, jako například, kdo je to sabotér a co se skrývá uvnitř "nefalšovaných typických vídeňských bramborových knedlíků". Došlo také k menšímu nedorozumění, když Hailey chybně interpretovala mé sdělení, že chovat kapra ve vaně není v době vánočních svátků zas až tak neobvyklé, a domnívala se, že je zvykem strkat do kapří lázně hlavu, jako to dělá Miroslav Donutil, což označila za "nechutnost".

Schiedam

V hlavním městě jeneveru: Poté, co kvůli nepříznivé předpovědi počasí ztroskotaly plány na hromadný cyklovýlet, rozhodli jsme se s Kubou vyplnit volné sobotní odpoledne výletem do Schiedamu. Jedná se o městečko ležící hned vedle Rotterdamu, ve kterém toho oproti očekávání bylo k vidění víc než dost. Nejprve jsme zavítali do monumentálního kostela zasvěceného místní mučednici sv. Liduině a následně do náhodně objeveného polského supermarketu. Mezitím, co Kuba vybíral pečivo, pohybovala jsem se v oddělení s masnými výrobky hodlajíce zakoupit párky, po nichž jsem toužila již několik dlouhých týdnů. Když se pak Kuba vrátil, pronesl naladěn domácím prostředím, že mě "szukał", což se vzápětí ukázalo jako nepříliš šťastná formulace. 

Po důkladném nákupu jsme si prohlédli věhlasné větrné mlýny (největší na celém širém světě!) a navštívili Stedelijk Museum s expozicí moderního umění. Nabaženi prapodivnými exponáty odebrali jsme se do Jenevermusea věnovaného tomuto typickému nizozemsko-belgickému alkoholickému nápoji. K mému velkému zklamání nebyla součástí expozice ochutnávka (během letního kurzu v Gentu, kde jsem strávila několik večerů ve specializovaném jeneverovém baru, se ze mě totiž stala milovnice tohoto moku). Naštěstí jsme v kavárně, kam jsme se následně vypravili, dostali zdarma (!) sklenku vynikajícího jeneveru se šlehačkou.

Zeelandské dobrodružství: Když nás naše nizozemská mentorka Brigitte pozvala na návštěvu do svého rodného kraje Zeelandu, neváhaly jsme s Burcu ani minutu a vyrazily za ní. V ranních hodinách jsme vyjely do provincie Zeeland, která leží na jihozápadním cípu Nizozemska a sestává z několika ostrovů. Tahle část země je ztělesněním nefalšovaného nizozemského venkova: ticho, mír, větrné mlýny, lodičky a kravská lejna.

Protože měla Brigitte k dispozici automobil, uspořádaly jsme velký okružní výlet celým krajem. Naší první zastávkou byla malebná vesnička Veere, v níž jsme zhlédly většinu místních atrakcí. Nejprve jsme se zastavily v prapodivně vypadajícím kostele vybaveném apartními plastovými okny, pak jsme se prošly malebnými uličkami, přístavem a městskými hradbami a nakonec jsme se pomocí přívozu přepravili k překrásnému větrnému mlýnu.

Deltawerken

Poté jsme se vydaly vstříc monumentálnímu vodnímu dílu Deltawerken, což je soustava obřích hrází, jejichž účelem je chránit Nizozemsko před velkou vodou. Hráze byly postaveny poté, co Zeeland zasáhla v roce 1953 ničivá povodeň, která zaplavila obrovské území a připravila o život několik set lidí. Zajímavostí je, že stavba patří spolu s Golden Gate Bridge či Empire State Building mezi sedm novodobých divů světa. Na umělém ostrově spojujícím hráze jsme ve stínu obřích větrných mlýnů (a teď mám na mysli ty moderní větrníky, proti kterým všichni brojí) uspořádaly malý piknik a pořídily mnoho fotek.

Dalším cílem naší cesty byla věž Plompetoren pocházející ze 16. století, která jako jediná přečkala zaplavení vsi Koudekerke. Z věže se skýtal krásný výhled na záliv Severního moře, v němž by na jedné z vyvýšenin údajně měli přebývat tuleni. Nutno ovšem podotknout, že jsme žádného zástupce tohoto druhu nespatřily.

Následně jsme se přesunuly do půvabného městečka Zierikzee, kde jsme zhlédly celou řadu zajímavých budov včetně radnice s věží, která vypadala jako z marcipánu, zvláštního kostela lemovaného sloupy, monumentální městskou bránu a další z mnoha přístavů.

Zcela vysíleny jsme se odebraly do naší finální destinace (přičemž jsme uvízly v dopravní zácpě - což se Brigitte podle jejích slov v těchhle končinách ještě nikdy nestalo). Brigitte bydlí ve vesnici Kapelle, která je zajímavá hned z několika důvodů:

- Jedná se o 3. nejbezpečnější obec v celém Nizozemsku.

- Pochází odtud spisovatelka Annie M.G. Schmidt (přičemž doufám, že teď propuknou nadšením alespoň ti, kteří o ní už někdy slyšeli. Pro ostatní doplním, že se jedná o jakousi nizozemskou Astrid Lindgrenovou. Mezi její díla patří vedle knih také televizní seriály či muzikály. Jejím nejznámějším dílem je pak série knih pro děti Jip en Janneke.

- Ve vesnici žije množství ortodoxních křesťanů, takže tu v neděli platí nepsaný zákaz vykonávat jakoukoli činnost. Povolena je jedině návštěva kostela, kterou si ti největší náruživci dopřávají hned třikrát denně. Dcery Brigittiných sousedů měly navíc donedávna zakázáno nosit džíny.