V hlavní roli šunkafleky: Krátce po příjezdu do Nizozemska jsem oslavila své 23. narozeniny, a to malou oslavou, které se kromě mých spolubydlících zúčastnila i má nová kamarádka Frederika. Jako hlavní chod se podávaly flíčky aka šunkafleky (fleky ovšem v obchodě neměli a tudíž jsem musela použít pappardelle rozlámané na kousky) a jako dezert mi spolubydlící koupily delikatesní čokoládový dort. V průběhu večera jsme probraly vše možné, neuspokojivou kvalitou nizozemské kuchyně počínaje, darováním orgánů konče. (Když už jsme u toho, všichni jsou neustále překvapeni tím, že je mi už 23 let. Všichni se domnívají, že jsem teprve v prvním ročníku. Alespoň že je zřejmé, že už chodím na vysokou školu, a nekladou mi otázky typu "Ty už budeš příští rok maturovat, že?").
Večeře s Guinness(em): V Leidenu mi přidělili buddyho - tedy nizozemskou mentorku Brigitte, která má kromě mě na starosti i Australanku Verity, Korejku Hailey a Turkyně Günes a Burcu (obyčejně mívám se jmény problém, ovšem Hailey si naštěstí pamatuji podle Haileyovy komety a Günes zase podle toho, že se čte její jméno stejně jako Guinness). Brigitte nás pozvala hned druhý týden k sobě na večeři. Bydlí v typickém nizozemském domě plném úzkých příkrých schodů, rozvrzaných parket a blikajících světel. Na závěr večera nám nabídla nizozemské delikatesy v podobě sladké pomazánky speculoos a dropu, gumových bonbonů s lékořicovou příchutí, které se ovšem (dle mého očekávání) nesetkaly s odezvou.
Vepřo-knedlo-zelo-párty: Poté, co Hailey uspořádala korejskou večeři, rozhodla jsem se já uspořádat večeři českou. Chvíli jsem si lámala hlavu nad tím, co svým hostům uvařit. Vzhledem k tomu, že jsem šunkafleky podávala již předtím a na svíčkovou jsem neměla mixér, rozhodla jsem se poprvé v životě vyrobit vepřo-knedlo-zelo. Jako dezert jsem zvolila svůj majstrštyk - mramorovou bábovku. Kvůli požárnímu hlásiči jsem byla nucena strávit v kuchyni několik hodin s otevřeným oknem, jídlo však dopadlo výborně. Na navození atmosféry jsem vytvořila speciální playlist sestávající z průřezu českou hudbou - Karlem Gottem počínaje, Buty a Chinaski konče. Do výběru jsem zařadila i několik lidových písní, které ovšem nezaznamenaly úspěch - píseň "Perina má štyry rožky, pod perinú štyry nožky" považovala Nizozemka Brigitte za jakýsi komunistický chorál.
Couchsurfuřské soirée: Ačkoli jsem aktivní couchsurfistkou (či snad couchsurfařkou?) jen pár hodin, nechala jsem se zlákat a zašla s Frederikou na couchsurfingovou párty, což se nakonec ukázalo jako výborný nápad. Po výborném černém pivu za 4,50 EUR vypitém na lačno se ze mě vyklubal podivuhodně sociální člověk. Seznámila jsem se s Kolumbijcem pracujícím na výzkumu rakoviny, Norem zabývajícím se astronomií, Nepálcem studujícím letecké inženýrství, Španělem, který bez zaváhání přednesl "Strč prst skrz krk" a mnoha jinými lidmi z celého světa, z nichž většina nadšeně rozprávěla o svých toulkách Prahou.
Carnevale aneb nizozemský fašank: V polovině února jsem se s Hailey a celou tlupou z ISN alias International Student Network vypravila do Bredy na tradiční masopustní karneval. Jelikož nám bylo řečeno, že se máme navléknout do kostýmů, abychom lépe zapadli, vydaly jsme se den předtím na nákup nezbytných rekvizit. Já jsem se rozhodla přestrojit za "květinové dítě" (k čemuž jsem nepotřebovala ani moc rekvizit) a Hailey zvolila kostým indiánky.
Na nádraží jsme chvíli přemítaly, zda jsme nastoupily do správného vlaku, ovšem poté, co se před nás posadil papouščí muž, nebylo pochyb o tom, že jedeme správně. Když jsme dorazily do Bredy, zábava byla již v plném proudu - hlavní ulicí defiloval průvod namaškařených dětí a dospělých, z reproduktorů vyhrávala hlasitá hudba a městem se potácely skupinky vojáků, medvědů, uklízeček a lyžařek s korbely (nebo snad "korbeli"?) piva. Karneval byl vskutku pozoruhodnou sešlostí nejrůznějších bytostí. No řekněte, kde jinde můžete spatřit Che Guevaru popíjejícího s Napoleonem, mnicha objímajícího rozvernou hipísačku a kosmonauta tančícího s Červenou Karkulkou?
Pokud chcete zakusit, jaká nálada vládla na karnevalu, pak se podívejte na následující videoklip:
P.S.: Lidem zjevně dělá problémy identifikovat, odkud jsem. Už mě považovali za Maďarku, Němku, Italku a dokonce i za Íránku.
P.P.S.: Domnívala jsem se, že skutečnost, že se mě ve Vídni neustále někdo ptal na cestu, byla ojedinělým jevem. Avšak jak se zdá, zřejmě vypadám jako chodící ukazatel, jelikož se mě často ptají na cestu i tady. A pokud chtějí vědět, kterým směrem je nádraží, jsem dokonce schopná jim poradit.
Žádné komentáře:
Okomentovat