Rozhodla jsem se koupit si kolo. Zaprvé proto, abych lépe splynula s prostředím, a za druhé proto, abych se mohla rychleji pohybovat po městě. A protože jak už bylo řečeno studuji v Leidenu, ale bydlím v Haagu, rozhodla jsem se koupit si kolo skládací, abych jej mohla bezplatně přepravovat ve vlaku a využívat ho v obou městech.
Ze svého kola jsem byla zpočátku nadšená. Ačkoli nejsem nijak smlouvavý typ (jsem prostě nesmlouvavá), podařilo se mi vyhandlovat slevu 30 eur. Kolo navíc jelo naprosto úžasně. Když jsem však přijela na leidenské nádraží a chtěla kolo složit, abych mohla nastoupit do vlaku domů, zjistila jsem, že mi to nějak nejde. A protože mi bylo trapné vystavovat ostatním na odiv svou absolutní neschopnost, po každém desátém neúspěšném pokusu o složení kola jsem se přesunula jinam. Nakonec mi na pomoc přispěchal nedaleko stojící pán, který už zřejmě nedokázal snést pohled na mé marné snažení, ovšem ani jemu se kolo nepodařilo složit. Ačkoli jsem na něj mluvila nizozemsky, odpovídal mi anglicky (otravný fenomén, se kterým se v Nizozemsku můžeme setkat poměrně často) a poradil mi, ať zajdu do nedaleké opravny kol a vyžádám si "lubrikant", s jehož pomocí se mi snad kolo podaří složit. Do opravny jsem tedy zašla, ovšem slovo "lubrikant" jsem nepoužila, abych tím nevzbudila nežádoucí konotace. Zaměstnanci opravny na kolo našplíchali jakýsi olej a úspěšně ho složili.
Když jsem se konečně dostala domů, uvědomila jsem si, že pokud chci kolo používat, budu muset být schopná ho skládat a rozkládat i bez pomoci zaměstnanců opraven bicyklů, náhodných kolemjdoucích a lubrikantů. Kloub kola jsem tedy řádně potřela rostlinným olejem, abych tím usnadnila jeho otvírání, ale marně. Svůj cykloproblém jsem v živém přenosu konzultovala s mámou, ale marně. Nezbylo mi nic jiného než zajet do nedaleké opravny kol a potupně jim sdělit, že nejsem schopná kolo složit. Nejen že opravář kolo pohotově složil a sdělil mi, že jsem ho celou domu skládala špatně, ale upozornil mě i na to, že mám nedotaženou páku od řídítek, takže se mi kdykoli mohly složit. Svou lamentaci nad stavem mého kola zakončil povzdechem a slovy: "Paní, jak takhle můžete jezdit?"
Mé další kroky vedly do obchodu Action, kde prodávají superlevné, avšak superkvalitní zámky. Pro jistotu jsem si koupila hned dva, a rovnou také světla a zvonek. Zatímco používání zámků se ukázalo jako hračka, se zvonkem už to tak jednoduché nebylo. Nakonec jsem musela využít kutilské schopnosti mé spolubydlící a její švýcarský nožík s vyklápěcím šroubovákem, avšak zvonek přesto nedržel uspokojivě. Proto jsem jej pro všechny případy obmotala lepicí páskou.
O několik dní později jsem se pak odhodlala k instalaci světel. Jak se ukázalo, je mi zcela k ničemu, že vím, jak se německy řekne "jaderná fúze" a že mám zmapované, nakolik čerpal vlámský básník Paul van Ostaijen z berlínského dadaismu. Z přišroubování světla na kolo se totiž vyklubal zcela neřešitelný úkol. Po mnoha desítkách minut, kdy mé zoufalství dosahovalo závratných hodnot, po nekonečném zápolení se šroubkem a maticí a po videokonferenci s mámou se mi konečně podařilo světla zdárně připevnit. Mou instalatérskou misi zakončila máma slovy: "Já jsem věděla, proč jsem tě dala na gymnázium..."
Po celých šesti dnech od zakoupení bicyklu a po instalaci všech světel, zvonků a odrazek, tak aby kolo splňovalo veškeré předpisy, jsem se konečně odhodlala projet se na něm. Ještě než jsem šlápla do pedálů, podařilo se mi při sklápění řídítek ulomit pracně namontované světlo, které jsem byla nucena připevnit lepicí páskou. A pak už jsem se proháněla ulicemi Haagu s nadějí, že snad zhubnu přebytečná kila zformovaná požíváním výtečných nizozemských laskomin, s pocitem, jako bych jela Tour de France či přinejmenším Giro d´Italia a s vědomím, že až se vrátím do Brna, budu mít stehna jako Usain Bolt.
Další den jsem se odhodlala vzít si kolo do školy. Cestu tam jsem zvládla bez nejmenších komplikací, a to i navzdory skutečnosti, že v okolí mého bydliště nefungoval jediný semafor. Cestu zpět jsem podnikla již za tmy, takže jsem konečně měla možnost vyzkoušet pracně namontované osvětlení. S nákupní taškou nonšalantně zavěšenou na řídítkách jsem zápasíc se silným protivětrem uháněla podél leidenských kanálů, v nichž se zračil svit pouličních lamp. Závěr mé cesty byl již méně poetický. Při sklápění řídítek na nádraží se mi podařilo ulomit si přední světlo úplně, takže jsem byla nucena držet jej po zbytek jízdy v ruce.
Další den jsem si tedy musela koupit nové světlo a opět ho namontovat na bicykl. Myslím, že pokud se někdy bude pořádat soutěž v montování multifunkčních světel 9 LED značky Techno, měla bych se rozhodně přihlásit. Tím ovšem seznam mých cyklistických peripetií nekončí. Včera ráno mi zničehonic přestala fungovat brzda (naštěstí jsem již natolik zručná, že se mi podařilo závadu velice rychle odstranit) a večer mi upadl plastový kryt řetězu.
I přes to všechno si jízdu na kole užívám. Bez problémů zvládám jízdu po požití alkoholu, aniž bych přitom sjela do některého z mnoha leidenských grachtů. Problémy mi nečiní ani jízda v dešti se dvěma naditými nákupními taškami na řídítkách a pekáčem v ruce. A ještě si u toho stíhám zpívat "Dream a little dream of me".
P.S.: Ve škole nás prozřetelně naučili nizozemskou cyklistickou terminologii s tím, že se jedná o nezbytnou výbavu každého nederlandisty, takže naštěstí vím, jak se řekne "řetěz", "sedlo", "řídítka", "Mám píchnuté kolo." a podobně. Avšak od příštího roku bych navrhovala zavedení nového povinně volitelného předmětu "Úvod do problematiky šroubů a matic pro filology".
Žádné komentáře:
Okomentovat