Happy New Year!

Pokud vás zarazilo, že vám přeji šťastný nový rok na konci února, věřte, že jsem zcela při smyslech. Před nedávnem se totiž slavil korejský a čínský nový rok. Hailey uspořádala u příležitosti korejského nového roku opulentní večeři, na kterou pozvala zhruba 12 hostů. Ačkoli museli někteří jedinci z důvodu nedostatku sedacího nábytku strávit část večera ve stoje, večírek si všichni náramně užili. Podávali se knedlíčky s vepřovým masem a cibulkou, rýže, nudle se zeleninou, pikantní masová směs, obyčejná masová směs - zkrátka bylo toho víc než dost. Cestou zpátky mi navíc Haileyin italský kamarád Giuseppe nadšeně vyprávěl o všemožných druzích rizota, lasagní a ciabatty, takže jsem vstřebala celou řadu nových gastronomických impulzů.

Čínský nový rok jsem strávila opět ve společnosti Hailey, a to návštěvou Chinatownu, kde se po celý den konaly velkolepé oslavy. Nejprve jsme zavítaly na haagskou radnici, kde jsme si nechaly kaligrafistou (či snad kaligrafem? nebo že by kaligrafikem?) nakreslit své znamení (jsem opice, kdyby vás to náhodou zajímalo), ochutnaly jasmínový čaj a vyslechly si několik sáhodlouhých proslovů. Celá akce se konala v prostorné dvoraně, po jejíchž stranách byly vyvěšeny čínské vlajky a rudé transparenty, což v kombinaci s neustále se střídajícími řečníky na pódiu připomínalo spíše sjezd Komunistické strany Číny. Jelikož to nevypadalo, že bychom se někdy dočkaly konce proslovů (koneckonců, jak poznamenala Hailey, Číňané rádi mluví), odebraly jsme se do samotného srdce Chinatownu, kde jsme si prohlédly slavnostní průvod a zhlédly i část tradičního ohňostroje. Na oběd jsme si daly korejskou palačinku (která je slaná a je v ní mimo jiné jarní cibulka a krevetky a je politá sojovou omáčkou) a japonské knedlíčky. Následně jsme podnikly výpravu do čínského supermarketu, kde jsem si připadala jako v jiném vesmíru. Regály přetékaly prapodivnými houbami, bobulemi, nudlemi, lotosovými květy a mnoha jinými těžko identifikovatelnými objekty. Naštěstí mě Hailey poučila o původu a způsobu přípravy většiny nabízených artefaktů, takže jsem odcházela zase o něco chytřejší. Nakonec jsme zašly do skvělého čínského pekařství, které by mohlo nést poněkud pejorativní název "Vše za euro", jelikož v něm veškeré buchty, koláče, rolády a jiné roztodivné sladkosti stály pouhé jedno euro.

Fietsenmaker van der Horacek - profesionální údržba Vašeho kola!

Rozhodla jsem se koupit si kolo. Zaprvé proto, abych lépe splynula s prostředím, a za druhé proto, abych se mohla rychleji pohybovat po městě. A protože jak už bylo řečeno studuji v Leidenu, ale bydlím v Haagu, rozhodla jsem se koupit si kolo skládací, abych jej mohla bezplatně přepravovat ve vlaku a využívat ho v obou městech.

Ze svého kola jsem byla zpočátku nadšená. Ačkoli nejsem nijak smlouvavý typ (jsem prostě nesmlouvavá), podařilo se mi vyhandlovat slevu 30 eur. Kolo navíc jelo naprosto úžasně. Když jsem však přijela na leidenské nádraží a chtěla kolo složit, abych mohla nastoupit do vlaku domů, zjistila jsem, že mi to nějak nejde. A protože mi bylo trapné vystavovat ostatním na odiv svou absolutní neschopnost, po každém desátém neúspěšném pokusu o složení kola jsem se přesunula jinam. Nakonec mi na pomoc přispěchal nedaleko stojící pán, který už zřejmě nedokázal snést pohled na mé marné snažení, ovšem ani jemu se kolo nepodařilo složit. Ačkoli jsem na něj mluvila nizozemsky, odpovídal mi anglicky (otravný fenomén, se kterým se v Nizozemsku můžeme setkat poměrně často) a poradil mi, ať zajdu do nedaleké opravny kol a vyžádám si "lubrikant", s jehož pomocí se mi snad kolo podaří složit. Do opravny jsem tedy zašla, ovšem slovo "lubrikant" jsem nepoužila, abych tím nevzbudila nežádoucí konotace. Zaměstnanci opravny na kolo našplíchali jakýsi olej a úspěšně ho složili.

Když jsem se konečně dostala domů, uvědomila jsem si, že pokud chci kolo používat, budu muset být schopná ho skládat a rozkládat i bez pomoci zaměstnanců opraven bicyklů, náhodných kolemjdoucích a lubrikantů. Kloub kola jsem tedy řádně potřela rostlinným olejem, abych tím usnadnila jeho otvírání, ale marně. Svůj cykloproblém jsem v živém přenosu konzultovala s mámou, ale marně. Nezbylo mi nic jiného než zajet do nedaleké opravny kol a potupně jim sdělit, že nejsem schopná kolo složit. Nejen že opravář kolo pohotově složil a sdělil mi, že jsem ho celou domu skládala špatně, ale upozornil mě i na to, že mám nedotaženou páku od řídítek, takže se mi kdykoli mohly složit. Svou lamentaci nad stavem mého kola zakončil povzdechem a slovy: "Paní, jak takhle můžete jezdit?"

Mé další kroky vedly do obchodu Action, kde prodávají superlevné, avšak superkvalitní zámky. Pro jistotu jsem si koupila hned dva, a rovnou také světla a zvonek. Zatímco používání zámků se ukázalo jako hračka, se zvonkem už to tak jednoduché nebylo. Nakonec jsem musela využít kutilské schopnosti mé spolubydlící a její švýcarský nožík s vyklápěcím šroubovákem, avšak zvonek přesto nedržel uspokojivě. Proto jsem jej pro všechny případy obmotala lepicí páskou.

O několik dní později jsem se pak odhodlala k instalaci světel. Jak se ukázalo, je mi zcela k ničemu, že vím, jak se německy řekne "jaderná fúze" a že mám zmapované, nakolik čerpal vlámský básník Paul van Ostaijen z berlínského dadaismu. Z přišroubování světla na kolo se totiž vyklubal zcela neřešitelný úkol. Po mnoha desítkách minut, kdy mé zoufalství dosahovalo závratných hodnot, po nekonečném zápolení se šroubkem a maticí a po videokonferenci s mámou se mi konečně podařilo světla zdárně připevnit. Mou instalatérskou misi zakončila máma slovy: "Já jsem věděla, proč jsem tě dala na gymnázium..."

Po celých šesti dnech od zakoupení bicyklu a po instalaci všech světel, zvonků a odrazek, tak aby kolo splňovalo veškeré předpisy, jsem se konečně odhodlala projet se na něm. Ještě než jsem šlápla do pedálů, podařilo se mi při sklápění řídítek ulomit pracně namontované světlo, které jsem byla nucena připevnit lepicí páskou. A pak už jsem se proháněla ulicemi Haagu s nadějí, že snad zhubnu přebytečná kila zformovaná požíváním výtečných nizozemských laskomin, s pocitem, jako bych jela Tour de France či přinejmenším Giro d´Italia a s vědomím, že až se vrátím do Brna, budu mít stehna jako Usain Bolt.

Další den jsem se odhodlala vzít si kolo do školy. Cestu tam jsem zvládla bez nejmenších komplikací, a to i navzdory skutečnosti, že v okolí mého bydliště nefungoval jediný semafor. Cestu zpět jsem podnikla již za tmy, takže jsem konečně měla možnost vyzkoušet pracně namontované osvětlení. S nákupní taškou nonšalantně zavěšenou na řídítkách jsem zápasíc se silným protivětrem uháněla podél leidenských kanálů, v nichž se zračil svit pouličních lamp. Závěr mé cesty byl již méně poetický. Při sklápění řídítek na nádraží se mi podařilo ulomit si přední světlo úplně, takže jsem byla nucena držet jej po zbytek jízdy v ruce.

Další den jsem si tedy musela koupit nové světlo a opět ho namontovat na bicykl. Myslím, že pokud se někdy bude pořádat soutěž v montování multifunkčních světel 9 LED značky Techno, měla bych se rozhodně přihlásit. Tím ovšem seznam mých cyklistických peripetií nekončí. Včera ráno mi zničehonic přestala fungovat brzda (naštěstí jsem již natolik zručná, že se mi podařilo závadu velice rychle odstranit) a večer mi upadl plastový kryt řetězu.

I přes to všechno si jízdu na kole užívám. Bez problémů zvládám jízdu po požití alkoholu, aniž bych přitom sjela do některého z mnoha leidenských grachtů. Problémy mi nečiní ani jízda v dešti se dvěma naditými nákupními taškami na řídítkách a pekáčem v ruce. A ještě si u toho stíhám zpívat "Dream a little dream of me".

P.S.: Ve škole nás prozřetelně naučili nizozemskou cyklistickou terminologii s tím, že se jedná o nezbytnou výbavu každého nederlandisty, takže naštěstí vím, jak se řekne "řetěz", "sedlo", "řídítka", "Mám píchnuté kolo." a podobně. Avšak od příštího roku bych navrhovala zavedení nového povinně volitelného předmětu "Úvod do problematiky šroubů a matic pro filology".

Haag graag

Jelikož je v Leidenu plno studentů a málo bytů, nezbylo mi nic jiného, než se usídlit v Haagu. Po prvních dnech, kdy mi Haag připadal jako pochybné a nepřívětivé město, jsem začala objevovat jeho krásy a pak mi přirozeně přirostl k srdci.

Oficiální název města zní ´s-Gravenhage, avšak většinou se používá zkrácená forma Den Haag (přičemž si neodpustím malé jazykové okénko a poučím vás, že správná výslovnost je "hách". Stejně jako gouda není "gouda", nýbrž "chauda", ale zkustě to říct v obchodě...).

Den Haag je správním střediskem celého Nizozemska, avšak hlavním městem zůstává Amsterdam. V Haagu sídlí král, vláda, parlament, ministerstva, ambasády a nejrůznější mezinárodní instituce a úřady, mimo jiné Mezinárodní soudní dvůr či Europol. Haag je zkrátka politickým centrem světového formátu. Zároveň se jedná se o hlavní město provincie Jižní Holandsko (takže až za mnou pojedete na návštěvu, můžete klidně říct, že jedete do Holandska, aniž byste se dopustili zeměpisného faux-pas.).
Haag je po Amsterdamu a Rotterdamu třetím největším nizozemským městem. Žije zde něco málo přes půl milionu obyvatel. Nejvýznamnějšími pamětihodnostmi a turistickými "highlighty" jsou Binnenhof (areál historických budov, v němž sídlí nizozemská vláda a parlament), Mauritshuis (obrazárna se světoznámými díly jako je Dívka s perlou či Anatomie doktora Tulpa), Madurodam (park s miniaturami význačných nizozemských budov), Escher in het Paleis (muzeum věnované mistru optických klamů M.C. Escherovi), palác Noordeinde (úřad krále Willema-Alexandera) či Vredespaleis (sídlo Mezinárodního soudního dvora a Stálého rozhodčího soudu). Pod Haag spadá také známé přímořské letovisko Scheveningen, takže se po městě procházejí vedle holubů i rackové.

Den Haag je opravdu multi-kulti. Londýn a New York nejsou zdaleka jedinými městy s vlastní čínskou čtvrtí. I v Haagu totiž můžeme najít Chinatown a v něm bezpočet asijských restaurací. Nachází se tu také arabská čtvrť (alespoň soudě podle prodejny džihábů a restaurací s příznačnými názvy Istanbul a Marrakesh). Dokonce je tu i obchod s ruskými potravinami, do kterého jsem vešla doufajíc, že zde naleznu i něco českého (třeba houskové knedlíky, po kterých prahnu již několik dní), avšak jediné, co jsem nalezla, byl podivný zápach, šílená ruská hudba a zákazníci volající "bábuška".

Den Haag je také centrem kultury a vzdělanosti. Je rodným městem celé řady význačných osobností, například básníka a diplomata Constantijna Huygense a jeho syna, významného astronoma Constantijna Huygense mladšího. Žil zde malíř Jan van Goyen, filozof Baruch Spinoza, fyzik Gabriel Fahrenheit, zakladatel firmy Philips Gerard Philips či Anna Pavlovna. Mimo to se tu odehrává slavný román Eline Vere nizozemského spisovatele Louise Couperuse (o kterém vím bohužel pouze to, že je neobyčejně tlustý - tedy ten román, ne Couperus).

O Haagu se zpívá i v mnoha písních. Tu nejhezčí z nich přidávám k dobru: Wat voor weer zou het zijn in Den Haag?

Kamarádi z Říční čtvrti

"A skutečně jsme se pojednou octli v podezřelých a nehostinných končinách. Dlouhé řady tmavých cihlových domů rozjasňoval tu a tam pouze vulgární třpyt a laciná nádhera hospod na rozích." (1)

Takhle nějak mi připadala naše čtvrť, když jsem ji spatřila poprvé. Faktem je, že Rivierenbuurt neboli Říční čtvrť nevypadá tak poeticky, jak by se mohlo zdát z jejího vzletného názvu. Ne že by končiny, v nichž přebývám, byly přímo nebezpečné. Jsou spíše poněkud svérázné. 400 metrů od našeho domu se nachází místní Red Light District, což je (pokud bych chtěla být moralistka) eufemismus pro líheň neřesti a mravního úpadku a semeniště pohlavních chorob. Protější dům se na první pohled tváří nevinně, avšak když se do něj Edwige jednoho dne vypravila zanést dopis, který byl omylem doručen na naši adresu, vyklubal se z něj Love Hotel Bananas. Nedaleko je zase prodejna kradených kol a v garáži ve vedlejší ulici sídlila pěstírna marihuany.

Zhruba po týdnu jsem si ale naši obskurní čtvrť zamilovala. Z mých pozorování totiž vyplývá, že zde bydlí úplně normální, slušně vypadající lidé (a vzhledem k tomu, že tady nikdo nevlastní záclony, nemusí být člověk zrovna Sherlock Holmes, aby to zjistil). Mé bydliště má navíc ideální polohu. Bydlím deset minut pěšky od dvou největších haagských vlakových nádraží a zhruba čtvrt hodiny od centra města. Sto metrů od domu se navíc nachází tramvajová zastávka, která nabízí rychlé spojení do nejrůznějších koutů města.

P.S.: V garáži pod naším bytem se občas koná karaoke-party, které se kvůli ultratenkým stěnám musí chtě nechtě účastnit všichni obyvatelé domu. Místní pěvci mají vskutku rozsáhlý repertoár - od Johnnyho Cashe přes Elvise Presleyho až po dovolenkovou hitovku Coco Jambo. Tahle improvizovaná diskotéka pravidelně narušuje stereotyp všedních dní. Když jsem kupříkladu zabraná do 90 let starých nizozemských novin a snažím se zjistit, kdy v nich bylo poprvé použito slovo "robot" (pro vážné zájemce - bylo to 3.2.1921), a vtom se na celý dům rozezní song Love Is In The Air (což je vzhledem k nedalekému hodinovému hotelu a "uličce lásky" vcelku tematická písnička. Ačkoli ve vzduchu tady bývá většinou cítit něco jiného...)

John Paul Young: Love Is In The Air

(1) Úryvek pochází z knihy Příběhy Sherlocka Holmese od Arthura Conana Doylea vydané nakladatelstvím Mladá fronta v roce 1971 v překladu Vladimíra Henzla aneb zkracuji si čekání na 4. sérii Sherlocka.

Vítejte v Příčné ulici!

Věřte nebo ne, v Haagu bydlím v Příčné ulici. Tedy když název oné ulice přeložím do češtiny a zbavím ho jedné části.

Náš byt se nachází mezi dvěma nádražími, což už napovídá, že se nejedná o zrovna výstavní čtvrť. Na druhou stranu se nejedná ani o čtvrť nejhorší (alespoň doufám). Pokud se dá věřit internetu, byl náš dům postaven v roce 1927 a za války v něm (alespoň nějakou dobu) bydleli Židé. V domě se nacházejí celkem čtyři bytové jednotky. Jelikož jsou byty umístěny v poschodí, je nejprve nutné se vyškrábat do neuvěřitelně příkrých schodů (což má ovšem i nesporné výhody. Pokud by se totiž zničehonic protrhly pověstné nizozemské hráze, byli bychom za vodou - tedy spíše nad vodou).

Náš byt sestává ze tří ložnic s krásným moderním nábytkem. V té maličké spí Edwige, v té obrovské Elizaveta a v té střední spím já. Kromě toho se naše apartmá pyšní dvěma komorami, samostatným WC, koupelnou, plně vybavenou kuchyní, jídelnou a dokonce balkonem!

Naše bydlení má ovšem i svou stinnou stránku. Vchodové dveře dle mého mínění ani zdaleka nesplňují bezpečnostní parametry (o čemž svědčí mimo jiné skutečnost, že od nich šíleně táhne), po celém bytě je rozmístěno několik topení, které podivně škručí, lopotí a klokotají, mikrovlnná trouba je neskutečně špinavá, což je ovšem spíše vina mých spolubydlících než bytu samotného (mami, pokud ti občas připadá, že je naše mikrovlnka špinavá, věř mi, že ti to tak opravdu jenom připadá) a děvčata v bytě dokonce jednou zahlédla pobíhající myš.

Na druhou stranu mám ve svém pokoji vše, co potřebuji k životu. Psací stůl, dva stolečky, dvě skříně, postel, křeslo a okno přes celou stěnu (které je však většinou zahrnuto nepropustnými závěsy. Nějak jsem ještě nepřišla na chuť tomu nizozemskému exhibicionismu. Mimochodem, nechtěla bych být nizozemským výrobcem či prodejcem žaluzií. Musí mít dost mizerné tržby.). Ihned po příjezdu jsem trochu přeskládala nábytek a na nástěnce nad stolem zřídila obligátní sentimentální koutek, takže je teď můj pokojíček ještě hezčí než předtím.

První dny v polderu

Během prvních dvou dnů strávených v Haagu jsem dospěla k názoru, že můj záměr zbavit se na Erasmu zásob podkožního tuku nejspíš nebude možné uskutečnit. Hned první večer uvařila Edwige pod dozorem své italské kamarádky Martiny špagety s pestem. Druhý den se zase konal dýchánek s fondue (nejprve sýrovými a posléze čokoládovými), kterého se zúčastnila i další Edwigina kamarádka Eva, která má vskutku mezinárodní původ. Byla počata ve Vietnamu nizozemským otcem a ruskou matkou a vyrostla ve Španělsku (a navrhovaly jsme, aby si na zátylek nechala vytetovat "Made in Vietnam").

Druhý den po příjezdu jsem se vypravila do superlevného supermarketu Jumbo. Z mého drobného průzkumu sortimentu zatím vyplývá, že Nizozemci milují mléčné produkty (což není zase tak překvapující zjištění), a zřejmě jsou velice zaneprázdnění, jelikož jsem v regálech viděla velké množství hotových jídel. Také jsem se snažila koupit si nějaký pěkný velký hrnek, ovšem nakonec jsem byla nucena spokojit se s obyčejným velkým hrnkem (hrnek s nápisem "Keep calm and be my valentine" mě totiž zrovna moc neoslovil).

Odpoledne jsem se pak vypravila na průzkum centra města. Zjistila jsem, kde se nacházejí všechny důležité obchody, prošla jsem se po Binnenhofu, objevila krásné knihkupectví s literární kavárnou a protože se zničehonic spustil příšerný liják, nezbylo mi nic jiného, než se ukrýt v Primarku. Znovu se tak potvrdila platnost rčení, které jsem zformulovala během svého pobytu v Belgii: To, že ráno svítí slunce, ještě neznamená, že odpoledne nebude pršet.

Třetí den svého pobytu jsem se probudila až o půl jedenácté, čímž jsem vykompenzovala spánkový deficit posledních dní, a následně jsem se vypravila do Leidenu za svou milovanou spolužačkou Emou, která tu studovala nizozemštinu minulý semestr. Provedla mě centrem města, ukázala mi univerzitu a nakonec mě vzala do své oblíbené kavárny, která se okamžitě stala i mou oblíbenou kavárnou. Zdá se tedy, že mé kavárenské povalečství bude pokračovat i zde.

A pak už jsem se vydala vzhůru k domovu, kde jsem se seznámila s právě se navrátivší spolubydlící Elizavetou, která je Ruska žijící ve Finsku. Jsme prostě jaksepatří multikulti osazenstvo. A uvědomila jsem si, že bych měla začít pilovat angličtinu, protože ji mimo školu budu zřejmě potřebovat víc než nizozemštinu...