Verunka v říši miniatur aneb Jak jsem brigádničila v Madurodamu

Jelikož jsem měla ubytovací smlouvu až do poloviny srpna, avšak stipendium jen do začátku července, rozhodla jsem se v Nizozemsku zůstat i přes léto a najít si nějakou práci, abych mohla bez problémů zaplatit nájem. Ačkoli jsem si zaměstnání začala hledat snad už někdy v květnu (pro slovenské a polské čtenáře: v máji), nemohla jsem dlouho nic najít. Nevzali mě do supermarketu, do drogerie ani do Burger Kingu. Doufejme, že to bylo tím, že jsem překvalifikovaná a taky stará (zní to sice absurdně, ale v Nizozemsku je minimální mzda rozdělená podle věku, takže se zaměstnavatelům spíš vyplatí zaměstnat někoho, komu je teprve šestnáct). Mimochodem, v haagské ústřední knihovně mají koutek s jazykovými příručkami a učebnicemi nizozemštiny pro přistěhovalce. Mají tu takové publikace jako "Jak si najít přátele", "Jak jít nakupovat" nebo "Jak si uklidit v domácnosti". Pokud se Nizozemci domnívají, že cizinci potřebují příručky tohoto typu, potom chápu, že mi nesvěřili ani doplňování zboží v supermarketu.

Nakonec se však vše v dobré obrátilo a já jsem začala pracovat v Madurodamu, který je znalcům Nizozemska jistě dobře známý jakožto park či chcete-li open-air muzeum, ve kterém se nachází miniatury význačných nizozemských staveb. Najdete tu vedle sebe Binnenhof, Rijksmuseum nebo třeba soustavu hrází Deltawerken. Celým parkem projíždějí autíčka, lodě a vlaky (jen by mě zajímalo, jestli mají taky takové zpoždění jako ty opravdové). Návštěvníci si navíc mohou vyzkoušet celou řadu exponátů na vlastní kůži.

Byla jsem přijata jakožto sezónní výpomoc do místních občerstvovacích zařízení, která sestávají z restaurace, kavárny a stánků se zmrzlinou a smaženými pochutinami. Na začátku jsem vyfasovala slušivý stejnokroj skládající se z košile, vesty, šátku a rozložité zástěry, který poněkud připomínal uniformu stevardů leteckých společností. Ačkoli jsem s podobnou prací neměla žádné zkušenosti, postupem času jsem si ji zamilovala. Jediné, co mi trochu kazilo dojem, byla úporná bolest nohou způsobená tím, že jsem musela osm hodin v kuse stát (aspoň jsem se ovšem necítila provinile, že pak celý večer proležím v posteli) a skutečnost, že se lidé v mých očích snížili na pouhé producenty odpadu. Zákazníci restaurace a kavárny byli kromě vyhazování obrovských porcí jídla také mistry v přemisťování židlí. Neustále je poponášeli, transportovali a někdy je nechali úplně zmizet.

Moje madurodamská kariéra byla nesmírně plodná. Za necelé dva měsíce jsem se mimo jiné naučila: čepovat pivo, točit zmrzlinu, smažit hranolky, ohřívat párky, zacházet s pokladnou a zázračnou rychlomyčkou, vařit kávu, připravovat smoothies, obsluhovat účastníky indického zájezdu (přičemž jsem zjistila, že nemůžou jíst vejce, ale mléko jim nevadí, ovšem vedoucí zájezdu mi nařídil jim přítomnost vajec v pokrmech zatajit), nandávat zákusky, aniž by se rozpadly, a vyměňovat sáčky u čtyř druhů odpadkových košů. Jak se zdá, má akademická dráha je v ohrožení...

Z deníku kavárenského povaleče: Nizozemské podniky

Tento příspěvek je věnován nejkrásnějším/nejzajímavějším/nejlepším kavárnám, které jsem v Nizozemsku navštívila.
Banketbakkerij Snijers (Botermarkt 15, Leiden)
Tento podnik se může pyšnit hned několika superlativy. Má výbornou polohu, jelikož leží hned v centru Leidenu na jednom z nejkrásnějších grachtů. Navíc zde mají ohromující výběr úžasných zákusků. A aby toho nebylo málo, jedná se o nejstarší kavárnu v celém městě.
Bij Babette (Kruisstraat 31, Haarlem)
Tahle kavárna je zkrátka úžasná. Její majitelka je bývalá úspěšná manažerka, která se jednoho dne rozhodla splnit si svůj sen a pořídit si kavárnu. Tento podnik se vyznačuje krásným interiérem a hlavně výbornými domácími dorty a čaji. Jelikož v kavárně pracují cizinci, domluvíte se zde bez problémů anglicky (ale to v Nizozemsku snad všude).
Wiener Konditorei (Korte Poten 24, Den Haag)
Tuhle kavárnu založil už před více než 75 lety pan Praag původem z Vídně. Po vyučení šel zkusit štěstí do Nizozemska a vyplatilo se! Dnes patří Wiener Konditorei k nejlepším haagským kavárnám, kam chodí i známé osobnosti nizozemské politické scény (má kamarádka Blanka tu například kdysi viděla premiéra Marka Rutteho). V kavárně se podávají zákusky vídeňského typu: Sachertorte, štrúdl, koblihy, ovocné košíčky...
Deluca (Passage 3-7, Den Haag)
Do tohoto podniku jsem se dlouho neodvážila vejít. Zdálo se mi, že luxusně vypadající kavárna v historické pasáži v centru města musí být pěkně drahá. Jak se však ukázalo, opak je pravdou - horká čokoláda tu i se šlehačkou vyjde na 2,90 EUR, což je opravdu pohádková cena. Na dně skleničky je navíc bonbón, který se krásně rozteče.
´t Suppiershuysinghe (Gerecht 2, Leiden)
Do téhle kavárny s šíleným názvem mě hned první den zatáhla moje spolužačka Ema. Jedná se totiž o její oblíbený podnik. A já jsem si ho hned oblíbila taky. V téhle kavárně s krásným vintage interiérem totiž vládně pohodová atmosféra a vaří tu výbornou kávu.
Stads-Koffyhuis Delft (Oude Delft 133, Delft)
Tahle kavárna sídlí v krásném bledě modrém domě v centru města. Protože leží hned u grachtu, je letní zahrádka stylově umístěna na palubě lodi. A k tomu tu mají skvělé nápoje a zákusky. Pokud předtím zavítáte do nedalekého muzea Prinsenhof, obdržíte navíc slevu na konzumaci v tomto podniku.

Van Prinse & Co. (Prinsestraat 134, Den Haag)

Ačkoli se tahle kavárna nachází v centru města, stojí trochu stranou od hlavních rušných ulic. Navíc je z jejího krásného interiéru skvělý výhled na jeden z mála haagských grachtů. O skvělém jídle a pití ani nemluvě.

Nizozemské kratochvíle vol. 4

Lážo plážo: Jak jistě všichni víte, Nizozemsko leží u Severního moře. Když se tedy na přelomu června a července vyšplhaly teploty na rekordních 31 stupňů, rozhodly jsme se s Frederikou, Lisou a její kamarádkou Petrou strávit odpoledne na pláži v Katwijku. Ačkoli byl všední den, byla na pláži hlava na hlavě a slunečník na slunečníku. Takových tropických dní tu totiž bývá poskrovnu. Ihned po příchodu k moři jsme konstatovaly, že ani jedna z nás není plážový typ, ale přesto jsme byly pevně rozhodnuty zaujmout pozice na písku. Ten byl tak rozpálený, že nám činilo potíže po něm chodit a tak jsme si musely chladit nohy ve stínu odpadkových košů. Nakonec jsme si však slunečný den pořádně užily. Dokonce jsem si hned dvakrát zaplavala v Severním moři. A ani tak studené nebylo.

Kulturní žranice: Na samý závěr semestru uspořádala organizace pro zahraniční studenty Cultural Festival, v jehož rámci zástupci nejrůznějších zemí prezentovali svou domovinu. Nejčastějším způsobem prezentace bylo jídlo, takže jsem se spolu s mou maďarskou spolužačkou Dórou najedla až k prasknutí. Naše menu sestávalo mimo jiné z indonéské rýže zabalené v banánovém listu, skotského chlebíku scone s marmeládou a šlehačkou, vietnamské zeleninové rolády a ukrajinských pelmení. Vyzkoušely jsme také celou řadu nápojů včetně francouzského vína, brazilské caipirinhy, indonéské "happy coly" a podivného karibského moku, který vypadal a chutnal přesně jako modrá zonka. S Rusy jsme pohovořily o používání samovaru a u vietnamského stánku si vyzkoušely tradiční oblečky. Součástí festivalu byly i nejrůznější workshopy, v jejichž rámci se návštěvnici mohli naučit azbuku nebo si zatančit latinskoamerické tance.

Ve večerních hodinách následovala afterparty, jejíž součástí byla vystoupení studentských kapel. Pakliže v odpolední části programu byl k dostání v podstatě jakýkoli alkohol (od vodky přes ouzo až po tequillu), večer se podávalo pouze malé (český čtenáři rozuměj: menší než malé) pivo.

Antverpy:
Na konci června jsem se vypravila do belgických Antverp za svou kamarádkou Terkou, která se právě blížila ke konci svého Erasmu. Jelikož jsem byla v Antverpách již dvakrát, všechny hlavní památky jsem již znala. Proto jsme se zaměřily na místa, která nejsou turisty tolik vyhledávána. Nejdříve jsme vyšplhaly na terasu Musea aan de Stroom, ze které se nám naskytl překrásný výhled na celé město, které je mimo jiné známé přístavem, diamanty, módou a početnou židovskou komunitou. Jelikož jsem si za půl roku v Nizozemsku zvykla na holandský přízvuk, připadala jsem si při poslechu vlámsky hovořících obyvatel Antverp jako Pražák, který se ocitne na moravské dědině.
A co jsme podnikly?
- Daly jsme si výborné jahodové pivo v hospodě, ve které nabízeli více než 300 druhů piv a nápojový lístek dosahoval téměř tloušťky Bible.
- Zašly jsme na "levý břeh", což je druhý břeh řeky Maas, kde se nachází stánek s údajně nejlepšími hranolkami v celém městě. A byly opravdu výtečné!
- Prošly jsme se místním Chinatownem, který sice není nikterak rozlehlý, ale je o to zajímavější.
- Nakoupily jsme v úžasném roztomilém obchůdku, kde mají plno kabelek, peněženek, krabiček na jídlo, lahví na pití, županů a dekorací plných puntíků, srdíček, ptáčků a kytiček. Obchodu tímto dělám reklamu, protože si to zkrátka zaslouží: Jedná se o krámek Akotee na ulici Melkmarkt.

Máma v zemi tulipánů po třech měsících

Na konci července za mnou pro velký úspěch opět přijela máma, aby se se mnou vrhla do víru cyklistiky a objevování krás Nizozemska a trochu mě vykrmila. Zároveň zhodnotila, že náš byt je v mnohem lepším stavu než při její minulé návštěvě, což bylo způsobeno tím, že se obě mé spolubydlící mezitím odstěhovaly.

V úterý jsme se vydaly na velký cyklovýlet do Leidenu a zpět. Cestou tam jsme jely po břehu řeky Vliet, kolem které se nachází mnoho krásných míst, například zámeček Hofwijck, na kterém bydlel slavný dramatik a politik Constantijn Huygens, či malebné městečko Leidschendam. V Leidenu jsme se občerstvily a pokochaly krásami města, a poté se vydaly zpět. Během zpáteční cesty jsme zjistily, že je v nizozemském tunelu možné potkat snad všechno - kromě kol a koně jsme se tak setkaly tváří v tvář s prapodivnou konstrukcí připomínající bob.

Ve středu se naše cesty rozdělily, jelikož jsem se musela po dni volna opět zapojit do pracovního procesu. Máma se mezitím vypravila do Scheveningenu, kde smočila nohy v moři a pořídila mnoho fotografii.

Ve čtvrtek jsme uspořádaly výlet do nedalekého Delftu (pozor: neplést s řeckými Delfami!). Na náměstí se zrovna konal trh, kde jsme si za pouhé dvě eura zakoupily šest muffinů. Zbytek dne jsme kromě jejich konzumování strávily objevováním roztomilých delftských obchůdků. Na našich toulkách městem jsme potkaly i jednu českou rodinku. Nejdříve jsme si nebyly jisté, zda se skutečně jedná o naše krajany, a tak jsme se na chvíli zastavily, abychom vyslechly část jejich rozhovoru. V okamžiku, kdy žena směrem ke svému manželovi česky nenávistně pronesla: "Ty seš takovej vyděrač! Seš oběť svojí matky!", jsme měly jasno. Poté jsme se vydaly do výrobny slavné delftské fajáns, kde jsme se seznámily s procesem jejího vzniku. Příjemný den jsme zakončily návštěvou kavárny, která byla zvláštní tím, že její letní zahrádka byla zřízena na palubě lodi.

V pátek jsem opět musela do práce, takže se máma mezitím vypravila k moři. K večeru se potom dostavila na mé pracoviště, tedy do Madurodamu, kde jsme se po skončení mé směny krátce občerstvily a následně jsme se více než dvě hodiny kochaly místními atrakcemi. Zatímco mě zaujaly především miniaturní kostely, muzea a zámky, mámu uchvátila technická část expozice. Neustále mě tedy nutila hrát si s malými zdymadly, průplavy a komorami.

Sobotu jsme zasvětily objevování krás Haagu. Vybraly jsme si k tomu ten nejnepříhodnější den - v Holandsku zrovna řádila nejsilnější letní bouře od roku 1901. Nevědouce že bude situace tak vážná (bylo dokonce vydáno červené varování před větrem, což je nejvyšší možný stupeň), jsme se vypravily do centra, kde jsme se vrhly na nakupování. Po úporném martyriu se mi nakonec podařilo zakoupit nové capri kalhoty, ovšem když jsme vyšly na ulici, zjistily jsme, že pravá sodoma gomora je teprve před námi. Z nebe padaly těžké provazce deště, vítr skučel mezi výškovými budovami a strhával větve ze stromů. Nakonec se nám podařilo se ve zdraví dostat domů, kde jsme strávily zbytek dne.

V neděli nás čekal další cyklovýlet, tentokrát směrem k moři. Nejprve jsme zamířily do obligátního Scheveningenu, kde jsme se prošly po znovuotevřeném molu, na jehož konci se tyčí vysoká věž, z níž je krásný výhled po okolí. Z vrcholu věže trčí jeřáb, z něhož je možné skákat bunjee-jumping, čehož někteří odvážní jedinci náruživě využívali. Následně jsme popojely do Duindorpu, kde jsme poobědvaly na pláži. Naší cílovou stanicí byl Kijkduin, kde jsme se před deštěm schovaly do obchodní pasáže a následně do krásné palačinkárny, kterou poletovali zbloudilí vrabci.

Na závěr je nutno podotknout, že se mámin pobyt obešel bez větších incidentů. Bohužel však došlo k několika zraněním. Zde následuje jejich výčet:

- máma: pohmožděné lýtko způsobené pádem z kola, ke kterému došlo během vyhýbacího manévru, kterýžto měl předejít střetu s osobním automobilem

- máma: naražený palec pravé nohy způsobený jeho přivřením do dvířek od lednice

- já: boule na hlavě a podezření na subdurální hematom způsobené nárazem do stojanu na kola

Tour de Holland

Tour de Holland vol. 1  -  Aby bylo jasno, nejsem žádná velká cyklistka (již několik let kolo ani nevlastním a když jsem jako malá jezdívala s rodiči a partou známých na celotýdenní cyklistické výpravy, jediné, co mi činilo opravdové potěšení, byly opulentní večeře, které jsme si každý večer dopřávali, a odpočinkové dny, které byly věnovány kulturnímu programu). V dubnu ovšem do Nizozemska ovšem konečně zavítalo jaro a tak jsme se rozhodli využít krásného počasí k cyklovýletu. Jednou v neděli brzy ráno jsem tedy vyrazila se svou tureckou kamarádkou Burcu autobusem do Noordwijku, což je městečko ležící u moře. V Noordwijku jsme se pak sešli s naším ruským kamarádem Koljou, zapůjčili si bicykly a vyrazili vstříc dobrodružství.

Z cyklovýletu jsem byla patřičně nervózní a obávala jsem se, že budu nejslabší jezdkyní. Proto jsem se rozhodla nepodcenit přípravu a již několik dní jsem pilně trénovala na své skládačce. Jak se však ukázalo, v porovnání s Burcu a Koljou jsem se řítila jako Lance Armstrong a to byla mým jediným dopingem mramorová bábovka. Celou cestu jsem se statečně držela na čele pelotonu a to až do chvíle, kdy jsme se u Keukenhofu setkali s Frederikou. Dále jsme pokračovali do Frederičina bydliště ve slovutné obci Nieuw Vennep, kde jsme uspořádali první letošní grilovačku (gril se nám ovšem přes veškeré úsilí nepodařilo zprovoznit a tudíž jsme připravené suroviny upekli v troubě). Menu tvořila kuřecí stehna v marinádě, americké brambory, grilovaný (čti upečený) lilek (ovšem já upřednostňuji vzletnější název "baklažán"), nejrůznější druhy zeleniny, frikandel a jakožto dezert poffertjes.

Obtěžkáni potravou jsme se pak vydali na zpáteční cestu, během níž se pokazilo vše, co se pokazit mohlo. Jízda nám trvala mnohem déle, než tvrdil Google a náhodně zastavený obyvatel Noordwijkerhoutu. Burcu si spletla mou bundu s bundou někoho jiného a sledovala úplně cizí lidi, čímž se absolutně ztratila. Neměli jsme na ni číslo a proto jsme museli použít telefon vedoucího půjčovny bicyklů, který měl její číslo uložené (a byl patřičně rozčilený, jelikož jsme dorazili půl hodiny po konci otvírací doby a navíc nám scházela jedna cyklistka, o kole ani nemluvě).

I přes veškeré komplikace jsme se nakonec šťastně shledali a navrátili se do svých domovů. Ačkoli nás po cestě čekalo velké množství překážek (namátkou jmenuji Koljovo nepohodlné sedátko, nefunkční gril, zmatený systém podjezdů a nadjezdů, nejasnosti v pravidlech silničního provozu, útočící hmyz a silný protivítr), jednalo se o neskutečně dobrodružnou výpravu a může nás těšit pocit, že jsme za jediný den ujeli 40 kilometrů.

Tour de Holland vol. 2 - 5. květen, tedy Den osvobození jsme oslavili dalším cyklovýletem. V dopoledních hodinách jsme vyrazili v česko-polsko-maďarské sestavě od leidenského nádraží a zamířili do (mně už velmi dobře známého) Noordwijku. Cestou jsme se zastavili v obci Sassenheim, kde jsme se u místního McDonaldu potkali s Frederikou, která i s bolavým kolenem posílila naši hvězdnou sestavu. Když jsme konečně dorazili do Noordwijku a usadili se na pláži, abychom mohli uspořádat dlouho plánovaný piknik, spustil se nehorázný liják. Proto jsme se bryskně ukryli do nedalekého lokálu, který mimochodem loni získal titul "Nejoblíbenější plážová restaurace německých turistů". Zde jsme setrvali téměř dvě hodiny, přičemž jsme si krátili čas hraním společenských her a sledováním meteoradaru.

Poté, co konečně vysvitlo slunce, vydali jsme se do obce Voorhout, kde se konaly oslavy osvobození od 2. světové války. Na chvíli jsme se tak mohli přenést do roku 1945. Hlavní třída byla zaplněna historickými vozidly americké armády, v nichž posedávali vojáci v uniformách, a na náměstí vyhrávala jazzová kapela. Abychom se ukryli před silným větrem, který začal znenadání foukat, uchýlili jsme se do luxusně vypadající kavárny, přičemž jsme se po celou dobu obávali okamžiku, kdy nám bude předložen účet. Naštěstí se ukázalo, že ceny nikterak luxusní nebyly. Následně jsme se rozloučili s Frederikou a navrátili se v oslabené sestavě do Leidenu.

Během zpáteční cesty jsem zjistila, že absence horstva nemá jen samé výhody, ale i celou řadu nevýhod, mezi něž patří například nemožnost brzdit sílu větru. Celou cestu jsme se tak zmítali v silných poryvech větru (což není jen vzletné podobenství, ale prostý fakt), který nás místy přímo shazoval z bicyklů. I přes nepřízeň počasí jsme se nakonec ve zdraví navrátili do výchozího bodu naší cesty.

La dolce vita po holandsku aneb Není pinda jako pinda

Pokud jsou Nizozemci v něčem opravdu dobří, pak je to kromě rychlobruslení příprava sladkých pokrmů. Proto taky má pracně započatá vídeňská dieta po příjezdu do Leidenu rázem skončila. Vždy, když jsem procházela kolem regálů se sladkým, slintala jsem jako Pavlovovy psy. Následuje přehled těch nejlepších holandských laskomin:

Hagelslag znamená doslova "krupobití", ale v češtině je zaužívaný název "čokoládová rýže" (případně "čokoládová hovínka", což ovšem poněkud kazí gastronomický požitek). Jedná se o malé kousky čokolády, které se u nás používají ke zdobení dortů. Nizozemci si jimi však bezostyšně sypou toasty nebo je dle libosti přidávají úplně do všeho.

Vla je řidší pudink, který se prodává se v tetrapakových obalech jako třeba mléko. Mezi tradiční příchutě patří vanilka a čokoláda, ale nabízí se i řada exotických. Opravdovou delikatesou je bolletjesvla, které obsahuje výtečné křupavé kuličky.

Suikerwafels je varianta klasických vaflí, které známe i u nás. Doporučuji ty s čokoládovou polevou. Jsou naprosto neodolatelné.

Stroopwafels nemají s klasickými vaflemi příliš společného. Jsou to malá kolečka spojená rozteklým sirupem. Nejlepší způsob, jak je jíst, údajně spočívá v tom, že položíte vafli na hrnek s horkým čajem, přičemž se sirup příjemně rozteče. Občas jsou na trzích k vidění i stánky s horkými vaflemi a ty platí za opravdovou delikatesu.

Mergpijpjes je kalorická bomba sestávající z marcipánu politého čokoládou. Pokud znáte dezert Metro, který je u nás občas k dostání, pak přesně víte, o čem je řeč.

Ontbijtkoek je perník vhodný jako snídaně nebo rychlá svačinka. Někdy je posypaný oříšky.

Speculaas jsou sušenky, jejichž typickými přísadami jsou hnědý cukr a speciální směs koření obsahující mimo jiné skořici, hřebíček a muškátový oříšek. Spuculaas je také základem výtečné sladké pomazánky, přičemž ta nejlepší se vyrábí pod značkou Lotus. Dokonce jsem slyšela, že někteří studenti jsou natolik okouzleni chutí téhle pomazánky, že se na Erasmus do Nizozemska vydávají jen kvůli ní. Speculaas se dá přidat do všeho - do zmrzliny, vla i jeneveru, tedy tradiční nizozemsko-vlámské pálenky.

Eierkoeken, tedy vaječné placičky mi připadaly povědomé hned, jakmile jsem se do nich zakousla. A pak jsem si vzpomněla. Chutnají přesně jako madlenky, které jsem v dětství pokaždé jedla na dovolené.

Drop jsou gumové bonbony s příchutí pendreku. V každém správném supermarketu jsou jich plné regály, což dokazuje, že jsou jimi Nizozemci přímo posedlí. Většina cizinců (včetně mě) však nad konzumací tohoto lékořicového zázraku ohrnují nos a kvapně odmítají nabídky na jejich ochutnání.
Roze koek je malý koláček s fondánovou polevou, která je většinou růžové barvy. Při význačných státních příležitostech, jako je například Den krále, je k dostání oranžová verze.

Pindakaas je (pro někoho možná překvapivě) burákové máslo, které tedy není ani zdaleka americkou výsadou. Nizozemci ho totiž požívají ve velkém. A „pinda“ není sprosté slovo, ale jednoduše „arašíd“. Doporučuji značku Calvé, zejména verzi s kousky oříšků.

Poffertjes je jakási zmenšená verze lívanců. Poffertjes se připravují na speciálních oďolíčkovaných pánvičkách či platech a podávají se s cukrem a troškou másla.

Tompoes (či také tompouce) je dezert sestavený z listového těsta, vanilkového krému a růžové polevy, který svým svým vzezřením připomíná slovutný kremšnyt. A dokonce i tak chutná.

Oliebollen jsou smažené pocukrované koule z kynutého těsta, které chutnají jako vdolky. Tradičně se pojídají na Silvestra, ale jsou k dostání po celý rok na nejrůznějších trzích. Vzhledem k tomu, že jsou pořádně mastné (rozuměj: tučné), nedoporučuji je konzumovat ve větším množství.
Gevulde koek je koláček plněný nejrůznějšími dobrotami jako jsou třeba jablka. Koláček bývá většinou dozdoben mandlemi.
Vlaai je mřížkovaný koláč plněný ovocem, který je specialitou provincie Limburg. Většinou bývá plněn třešněmi, ale oblíbené jsou i verze s jablky a meruňkami.
Appeltaart alias jablečný koláč se v Nizozemsku těší velké oblibě.
Krentenbol je měkká bulka, v níž jsou zamíchány rozinky.
Chocolademelk neboli čokoládové mléko je zkrátka mléko s čokoládovou příchutí. Podává se jak v horké, tak ve studené formě. Nejznámější značkou je Chocomel prodávaný v Belgii pod názvem Cécémel. Chodolademelk chutná nejlahodněji se šlehačkou, za kterou se však v kavárnách připlácí 50 centů.
Soesjes jsou kuličky z odpalovaného těsta plněné šlehačkou. Jedná se o naprostý zázrak.

Bossche Bol je stejně jako soesje koule z odpalovaného těsta se šlehačkou. Navíc je ale politá čokoládou, takže je to naprostá kalorická a chuťová bomba!
Appelflap je pocukrovaný trojúhelníček z listového těsta, uvnitř kterého se skrývá chutná jablečná náplň.
Jodekoek (v překladu židovská sušenka) je kulatá sušenka bez výraznější chuti, která se skvěle hodí ke kávě či čaji. Kvůli údajně rasistickému názvu se uvažovalo o změně jejího jména, ale tradice zvítězila, takže se stále používá původní název.
A na úplný závěr mám důležité sdělení pro všechny mlsouny: Některé nizozemské dobroty lze zakoupit v prodejnách Albert, které jsou českou verzí holandského supermarketu Albert Heijn. Můžete zde najít stroopwafels, suikerwafels či pindakaas.

Pindakaas

Vla

Eierkoeken

Roze koek

Tompoes

Suikerwafel

Gevulde koek

Poffertjes

Stroopwafel

Oliebol

Krentenbol s hagelslagem

Mergpijpje

Speculaas

Ontbijtkoek

Vlaai

Soesjes

Bossche bol

Jodekoek

Typisch Nederlands aneb O nizozemských zvyklostech a zvláštnostech

Můj dům, můj hrad aneb O bydlení

Pokud jste někdy byli v Nizozemsku, tak jste si toho určitě všimli: asi tak 95% holandských domů je postaveno z neomítnutých červených cihel. Domy bývají většinou velmi úzké a schodiště neobvykle strmá. Proto jsou štíty starých budov vybaveny kladkami, s jejichž pomocí je možné dovnitř stěhovat objemné kusy nábytku.

Dalším specifickým rysem nizozemských domů je absence žaluzií či alespoň záclon. Každý, kdo jde okolo, se tak může pokochat sbírkou vzácných obrazů, starožitným nábytkem či nejmodernějším technickým vybavením holandských domácností. Nizozemci jsou na svůj majetek patřičně pyšní a tak do oken vystavují samé pěkné artefakty jako jsou například ozdobné vázy či modely lodí.

Za zmínku také stojí moderní architektura, o které psal již Karel Čapek ve svých Obrázcích z Holandska. Mekkou nejnovějších architektonických trendů je Rotterdam, jenž musel být po 2. světové válce prakticky celý znovu postaven, a provincie Flevoland, která vznikla teprve v 80. letech.

O počasí

Zatímco v mé domovině tvoří hovory o počasí nudnou výplň trapného ticha, v Nizozemsku je počasí tématem číslo jedna. Zajímavostí přitom je, že Nizozemci si na špatné povětrností podmínky panující v jejich zemi ještě sami nestačili zvyknout. Průměrná roční teplota zde činí 10 stupňů Celsia a během jediného měsíce průměrně proprší celých 20 dní. Počasí se navíc každou chvíli mění, takže je radno mít u sebe vždy deštník nebo si rovnou pořídit pršiplášť.

Jak vypadá Holanďan aneb O vzhledu místních obyvatel

Ihned po svém příjezdu jsem zaregistrovala, že všichni Nizozemci vypadají víceméně stejně. Jsou nejvyšším národem na světě a jsou tudíž obecně většího vzrůstu a statné postavy, což ovšem neznamená, že by to byli nějací tlouštíci. Právě naopak, většina Holanďanů je poměrně hubených.

O Nizozemcích se tvrdí, že mají "těstovité", "bramborovité" či dokonce "koňské" obličeje, což jsou však označení dosti hanlivá. Je ovšem skutečností, že mají tváře ošlehané větrem a zbičované deštěm, což jim dodává poněkud drsný výraz. Drtivá většina z nich má blonďaté vlasy a modré oči.

Mladí muži (kteří jsou z pochopitelných důvodů mou nejsledovanější skupinou) se vyznačují atletickou postavou s širokými rameny (podle Karla Čapka je to způsobeno tím, že rádi hrají na akordeon, ačkoli o tom bych při pohledu na dnešní generaci Nizozemců poněkud pochybovala). Obvykle nosí kožené bundy a džíny a vyžívají se v používání gelu na vlasy. Nizozemské dívky vypadají podobně, jen si namísto gelu na vlasy libují v nánosech make-upu.

No a pak jsou Nizozemci jinačí, to jest ti, kteří nespadají do tohoto obecného popisu. To znamená, že mají zrzavé, hnědé či dokonce černé vlasy, nepoužívají vlasový gel ani make-up a jsou malí a/nebo tlustí.

Frk smrk

Nedávno jsem se vracela vlakem z Leidenu do Haagu a seděla naproti slušně vypadajícího pána středního věku ve zjevně ne úplně levném obleku. Co mě však zarazilo, byla skutečnost, že se onen muž bezostyšně rýpal v nose a tělní výměšky zde nalezené zasouval do ústní dutiny. Od této činnosti jej neodradilo ani to, že jsem ho celou dobu probodávala pohledem a neváhala nasadit výraz největšího znechucení. Pak jsem si uvědomila, že ostatní cestující všelijak pofrkávají a otírají si rukou nos. Měla jsem tisíc chutí zatáhnout za záchrannou brzdu a z vlaku plného usmrkanců prostě vystoupit.
Obecně jsem se tu nesetkala s příliš lidmi, kteří by se při rýmě prostě vysmrkali. Namísto toho všichni popotahují. Takže milí Holanďané, prosím, začněte používat kapesníky a normálně se vysmrkejte!

Made in Holland

Nizozemsko je sice malá země (zhruba o polovinu menší než Česká republika), ovšem o to významnější. Jakožto koloniální mocnost bylo Holandsko v minulosti významným centrem obchodu. Z Nizozemska pochází celá řada známých firem, o kterých jste možná ani neměli tušení, že jsou původně holandské. Mezi nejznámější podniky patří výrobce elektroniky Philips, koncern AHOLD vlastnící mimo jiné supermarkety Albert, banka ING, společnost Unilever, pod kterou spadají například značky Rama, Knorr nebo Dove, letecká společnost KLM, pivovarnický koncern Heineken (který vlastní také Starobrno) a ropný magnát Shell.

Jelikož v Nizozemsku panují výhodné daňové podmínky, má tu své sídlo i několik firem a institucí, které nemají s Holandskem vůbec nic společného, jako například IKEA, Starbucks nebo skupiny O2 a Rolling Stones.