Za devatero grachty a devatero poldery...

Teoretická část: O nizozemské monarchii

Jak jistě víte, Nizozemsko je konstituční monarchie. V jejím čele stojí král Willem-Alexander, který na trůn nastoupil předloni po abdikaci své matky. Studoval na leidenské univerzitě (stejně jako jeho matka Beatrix, světoznámý DJ Armin van Buuren a já), avšak není považován za úplně inteligentního člověka. Skutečnost, že jeho diplomová práce není zveřejněna, zavdává příčinu spekulacím, že je nevalné kvality. Ale abych na ubohého krále jen nekydala špínu, musím zmínit i jeho silné stránky - jakožto nadšený sportovec je členem Mezinárodního olympijského výboru a dokonce se pod falešným jménem zúčastnil slavného bruslařského závodu Elfstedentocht. Kromě královských povinností se angažuje v mnoha dobročinných organizacích a zajímá se o vodohospodářství.

Ačkoli se Willem-Alexander těší mezi obyvateli velké popularitě, nejvíce zbožňovanou členkou královské rodiny je jeho manželka Máxima, která by mohla bez váhání aspirovat na titul "Miss Monarcha". Máxima pochází z Argentiny a působí velice sympatickým a bezprostředním dojmem. Kolem její svatby s Willemem-Alexandrem však panoval velký rozruch. Nizozemcům ani tak nevadilo to, že budoucí manželka jejich korunního prince není zdejší, jako spíše to, že její otec působil jakožto ministr ve vládě diktátora Jorge Videly. Ke svatbě však nakonec došlo, Máxima se naučila výborně nizozemsky (v jednom odborném časopise jsem dokonce četla celý výzkum věnovaný jejímu pokroku v osvojování si tohoto jazyka) a přivedla na svět tři dcery, přičemž nejstarší z nich jednou usedne na trůn.

Nizozemci jsou na svého krále a na svou zem patřičně pyšní. Každý rok se proto koná Koningsdag neboli Den krále (dokud vládla Beatrix, jednalo se samozřejmě o Den královny). Ten se slaví v den králových narozenin, které připadají na 27. dubna. Celé Nizozemsko se zahalí do oranžové barvy a oslavuje. Největší párty se konají v Amsterdamu, který je tím pravým "place-to-be". Holanďané vysedávají s pivem v ruce na lavičkách před domy, navštěvují nejrůznější koncerty nebo pořádají soukromé párty na lodích. Na Den krále mají navíc Nizozemci možnost zbavit se veškerých cetek a tretek, které mají doma, přičemž je smějí prodávat na ulici bez nutnosti platit daně.
Na Dni krále je fascinující zejména pocit obrovské národní sounáležitosti. Uvědomila jsem si, že Češi nejenže nemají žádné svátky podobného ražení (kdy by vyšli do ulic a jednoduše se radovali), ale navíc ani často nejsou hrdí na to, že jsou Češi (snad jen když vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, což se nám - dá-li Bůh a Jágr - možná zanedlouho podaří).

Praktická část: Jak jsem strávila Den krále
Jelikož je 28. duben běžný pracovní den a pracovat s kocovinou není zrovna žádoucí, probíhají největší oslavy už v předvečer Dne krále. Jedná se o tzv. Koningsnacht, tedy Královu noc. Já jsem ji strávila s partou kamarádek na haagském hudebním festivalu Life I Live. V centru města se nacházelo hned několik pódií, na nichž se odehrávaly nejrůznější koncerty. Na Buitenhofu jsme byly svědky vystoupení bigbítové kapely složené z mužů středního a vyššího věku, na náměstí Plein jsme se zúčastnily velké openair diskotéky a večer jsme zakončily návštěvou baru na rynku Grote Markt. Na festival se nevybíralo žádné vstupné, což pořadatelé vykompenzovali astronomickými částkami, které žádali za použití veřejných záchodků typu toi-toi. Po zaplacení 2 eur mi orazítkovali ruku nápisem "Ik moet" ("Musím"), což mě v průběhu večera opravňovalo k neomezenému použití WC. Jednalo se tudíž o jakýsi "bezedný záchod". Jelikož jsem však zmíněné toalety navštívila pouze jedinkrát, bylo to (jak trefně poznamenala Frederika) nejdražší čurání v mém životě.

Mlýn De Valk (Leiden)

Na Den krále jsem se náležitě připravila. Do vlasů jsem si vetkla diadém s nizozemskou trikolorou (přičemž můžu čelenku používat i při českých svátcích, jelikož máme stejné národní barvy) a na tváře si namalovala nizozemskou vlajku. Ve 13 hod jsem se sešla s Frederikou a Koljou na nádraží v Leidenu, odkud jsme vyrazili do supermarketu a kebabárny, kde jsme si zakoupili zásoby na piknik, který jsme uspořádali u nedalekého větrného mlýna. Většinu odpoledne jsme pak strávili marným sháněním ostatních členů naší výpravy, kteří se rozutekli po celém městě, přičemž se nám v 17 hod konečně podařilo setkat se alespoň s některými z nich. Večer se pak nesl ve znamení druhého kola pikniku zpestřeného hraním společenských her.