Nizozemské kratochvíle, díl druhý

Radnice v Delftu

Delftské putováni: Na začátku března jsem se s Hailey vypravila do Delftu (neplést s řeckými Delfami!), který má hned několik superlativů: nachází se velice blízko Haagu (tak blízko, že do něj dokonce vede tramvajová linka), má poměrně malou rozlohu a nabízí mnoho možností využití volného času. Naše první kroky vedly na hlavní náměstí, kterému dominují radnice a kostel Nieuwe kerk, v němž jsou pochováni členové nizozemské královské rodiny. Na náměstí se zrovna konal trh, na kterém bylo možné zakoupit nepřeberné množství dekorací, oblečení či potřeb do domácnosti. Dále byly k mání nejrůznější nizozemské delikatesy jako stroopwafels, poffertjes či oliebollen (pokud nemáte ani tušení, co se skrývá za těmito mysteriózními názvy, nezoufejte - nizozemským dobrotám se budu věnovat v některém z dalších příspěvků).

Jelikož jsme si zakoupily Museumkaart, tedy předplatní kartu, po jejímž předložení máme do většiny nizozemských muzeí vstup zdarma, vydaly jsme se do muzea Prinsenhof. Zde jsme zhlédly výstavu věnovanou nizozemskému národnímu hrdinovi Vilému Oranžskému. Největší atrakcí muzea jsou díry ve zdi, které tu zbyly po kulkách, jimiž byl Vilém zabit. V muzeu se nachází i expozice věnovaná delftské fajáns, tedy slavné modrobílé keramice, která se tu vyráběla a částečně ještě vyrábí. Jelikož byl součástí vstupenky voucher na kávu či čaj zdarma v nedaleké kavárně, rozhodly jsme se této příležitosti využít a zajít na šálek lahodného moku (či spíše moky?).

Bioráj: Se svým polským kamarádem Kubou jsem se jednoho večera vypravila do leidenského kina Trianon, abych zde zhlédla oscarový snímek Still Alice. Návštěva biografu nás poněkud překvapila, a to hned z několika důvodů:

- Ačkoli kino nese podivný futuristický název Trianon (což je, jak jsem následně zjistila, ve skutečnosti palác, který je součástí zámeckého komplexu Versailles), jedná se o velmi sympatické old school kino.

- Místní diváci filmy jaksepatří prožívají - nahlas se smějí, srdceryvně pláčou, nechápavě kroutí hlavou a vzrušeně povykují.

- Z neznámého důvodu tvořili většinu osazenstva lidé důchodového věku, takže jsme značně snižovali věkový průměr. Nizozemská omladina asi chodí jen na Fifty Shades of Grey.

- Ačkoli film trval pouhých 99 minut, byla doprostřed projekce zařazena zhruba patnáctiminutová přestávka, během níž mohli návštěvníci biografu doplnit tekutiny, či se jich naopak zbavit.

O dva týdny později jsme se vypravili do kina znovu, tentokrát do nenápadného biografu Kijkhuis, který je velmi dobře ukrytý v křivolakých leidenských uličkách. Pokračovali jsme v oscarové linii a zhlédli snímek Timbuktu, který byl nominován na Oscara za nejlepší zahraniční film. Projekce se od té předchozí poněkud lišila: Zaprvé jsme nebyli nejmladší z celého sálu a zadruhé jsme již byli připraveni na to, že bude do filmu zařazena přestávka, takže nás nikterak nepřekvapilo, když se v polovině filmu projekce zničehonic zastavila a v sále se rozsvítilo.

Scheveningen - Pier

Playa del Scheveningen: Byla neděle a bylo pěkně - prostě ideální čas na to, abych se s několika kamarády vydala do Scheveningenu, tedy přímořského letoviska patřícího k Haagu (mimochodem, za války prý Nizozemci lehce identifikovali německé špiony podle toho, že nedokázali název tohoto místa správně vyslovit). Prošli jsme se po pláži, kde hráli tatínkové se syny fotbal, zamilované páry polehávaly na dekách, do vln se vrhali odvážní surfaři a v písku skotačili rozverní psi (případně se za vřískotu páníčků pokoušeli oplodnit kolem probíhající fenky). Zašli jsme do nejstarší rybí restaurace v širém okolí, kde jsem konečně ochutnala harinka (což je vzhledem k tomu, že nejsem velkým příznivcem mořských živočichů, životní výkon). Následně jsme se odebrali do příjemné kavárny s výhledem na moře, kde jsme hrnkem horké čokolády završili náš jedinečný výlet. Než jsme však vůbec stihli ze Scheveningenu odjet, zjistila Hailey, že nemá telefon. Tato skutečnost poněkud narušila pohodovou atmosféru nedělního podvečera, avšak zavdala mi alespoň příčinu k procvičování tlumočnických dovedností, když jsme případ konzultovali s náhodně odchyceným motolicistou (rozuměj: policistou na motocyklu).

Haagse Toren

Haagské dostaveníčko: O Velikonocích mě svou návštěvou poctila Frederika společně se svou kamarádkou Márií. Dostavily se ke mně v sobotu večer po náročném dni stráveném prohlídkou Haagu a Leidenu a ještě ne zcela odpočaté z výpravy do Amsterdamu, kterou podnikly předchozího dne. Ihned po příjezdu mi sdělily své zážitky z amsterdamského coffeeshopu, načež jsme apartní pumpičkou nafoukly matraci, na níž měla děvčata nadcházející noci zaujmout místa. Poté jsme podnikly malou prohlídku okolí mého bydliště, přičemž jsem svým návštěvnicím ukázala největší skvosty naší čtvrti, mezi něž patří Love Hotel Bananas, Nancy Sex Shop & Cinema a na samý závěr Geleenstraat známější pod názvem Red Light District. "Tour de Rivierenbuurt" jsme zakončily ve 42. patře mrakodrapu Haagse Toren, v němž se nachází "posh" bar Penthouse s venkovní terasou a nádherným výhledem na celé město (ostatně vezmeme-li v úvahu, že je "penthouse" kromě označení pro střešní byt i název známého erotického časopisu, jde název podniku ruku v ruce s koloritem celé čtvrti).

Pokud někdy zavítáte do Haagu a budete mít to štěstí, že se zrovna bude smrákat, určitě sem zajděte a pokochejte se výhledem na město. Do baru se platí vstupné 6 eur, ovšem v ceně je konzumace nápoje dle vlastního výběru, a tudíž jsme si samozřejmě objednaly ten nejdražší. Večer jsme pak strávily pozorováním hostů u okolních stolů, zejména pak těch, co zde byli na milostné schůzce, a sledovaly jsme, jak se jejich vztah vyvíjí.

Czech Movie Night: Počátkem května se konal první díl cyklu českých filmových večerů. Nejdříve jsem se obávala, že bude improvizovaný kinosál v mém pokoji narvaný k prasknutí, ovšem nakonec jsme se sešli jenom tři - já, Kuba a Hailey. Ostatní pozvaní se omluvili z důvodu studijních povinností, rodinných důvodů či zdravotních indispozic.

U příležitosti promítání filmu Pelíšky jsem svým hostům nalila frťana Becherovky a naservírovala mramorovou bábovku, přičemž jsem Hailey (která se mimochodem stala milovnicí bábovek) vyděsila sdělením, že jsem ji posypala konopnými semínky zakoupenými v Aldi. Vzápětí jsem ji však uklidnila informací, že konopná semínka neobsahují THC a že mým úmyslem tudíž nebylo své hosty omámit.

Film sklidil velký úspěch, ačkoli jsem musela Hailey občas vysvětlovat některé kulturní a historické souvislosti, jako například, kdo je to sabotér a co se skrývá uvnitř "nefalšovaných typických vídeňských bramborových knedlíků". Došlo také k menšímu nedorozumění, když Hailey chybně interpretovala mé sdělení, že chovat kapra ve vaně není v době vánočních svátků zas až tak neobvyklé, a domnívala se, že je zvykem strkat do kapří lázně hlavu, jako to dělá Miroslav Donutil, což označila za "nechutnost".

Schiedam

V hlavním městě jeneveru: Poté, co kvůli nepříznivé předpovědi počasí ztroskotaly plány na hromadný cyklovýlet, rozhodli jsme se s Kubou vyplnit volné sobotní odpoledne výletem do Schiedamu. Jedná se o městečko ležící hned vedle Rotterdamu, ve kterém toho oproti očekávání bylo k vidění víc než dost. Nejprve jsme zavítali do monumentálního kostela zasvěceného místní mučednici sv. Liduině a následně do náhodně objeveného polského supermarketu. Mezitím, co Kuba vybíral pečivo, pohybovala jsem se v oddělení s masnými výrobky hodlajíce zakoupit párky, po nichž jsem toužila již několik dlouhých týdnů. Když se pak Kuba vrátil, pronesl naladěn domácím prostředím, že mě "szukał", což se vzápětí ukázalo jako nepříliš šťastná formulace. 

Po důkladném nákupu jsme si prohlédli věhlasné větrné mlýny (největší na celém širém světě!) a navštívili Stedelijk Museum s expozicí moderního umění. Nabaženi prapodivnými exponáty odebrali jsme se do Jenevermusea věnovaného tomuto typickému nizozemsko-belgickému alkoholickému nápoji. K mému velkému zklamání nebyla součástí expozice ochutnávka (během letního kurzu v Gentu, kde jsem strávila několik večerů ve specializovaném jeneverovém baru, se ze mě totiž stala milovnice tohoto moku). Naštěstí jsme v kavárně, kam jsme se následně vypravili, dostali zdarma (!) sklenku vynikajícího jeneveru se šlehačkou.

Zeelandské dobrodružství: Když nás naše nizozemská mentorka Brigitte pozvala na návštěvu do svého rodného kraje Zeelandu, neváhaly jsme s Burcu ani minutu a vyrazily za ní. V ranních hodinách jsme vyjely do provincie Zeeland, která leží na jihozápadním cípu Nizozemska a sestává z několika ostrovů. Tahle část země je ztělesněním nefalšovaného nizozemského venkova: ticho, mír, větrné mlýny, lodičky a kravská lejna.

Protože měla Brigitte k dispozici automobil, uspořádaly jsme velký okružní výlet celým krajem. Naší první zastávkou byla malebná vesnička Veere, v níž jsme zhlédly většinu místních atrakcí. Nejprve jsme se zastavily v prapodivně vypadajícím kostele vybaveném apartními plastovými okny, pak jsme se prošly malebnými uličkami, přístavem a městskými hradbami a nakonec jsme se pomocí přívozu přepravili k překrásnému větrnému mlýnu.

Deltawerken

Poté jsme se vydaly vstříc monumentálnímu vodnímu dílu Deltawerken, což je soustava obřích hrází, jejichž účelem je chránit Nizozemsko před velkou vodou. Hráze byly postaveny poté, co Zeeland zasáhla v roce 1953 ničivá povodeň, která zaplavila obrovské území a připravila o život několik set lidí. Zajímavostí je, že stavba patří spolu s Golden Gate Bridge či Empire State Building mezi sedm novodobých divů světa. Na umělém ostrově spojujícím hráze jsme ve stínu obřích větrných mlýnů (a teď mám na mysli ty moderní větrníky, proti kterým všichni brojí) uspořádaly malý piknik a pořídily mnoho fotek.

Dalším cílem naší cesty byla věž Plompetoren pocházející ze 16. století, která jako jediná přečkala zaplavení vsi Koudekerke. Z věže se skýtal krásný výhled na záliv Severního moře, v němž by na jedné z vyvýšenin údajně měli přebývat tuleni. Nutno ovšem podotknout, že jsme žádného zástupce tohoto druhu nespatřily.

Následně jsme se přesunuly do půvabného městečka Zierikzee, kde jsme zhlédly celou řadu zajímavých budov včetně radnice s věží, která vypadala jako z marcipánu, zvláštního kostela lemovaného sloupy, monumentální městskou bránu a další z mnoha přístavů.

Zcela vysíleny jsme se odebraly do naší finální destinace (přičemž jsme uvízly v dopravní zácpě - což se Brigitte podle jejích slov v těchhle končinách ještě nikdy nestalo). Brigitte bydlí ve vesnici Kapelle, která je zajímavá hned z několika důvodů:

- Jedná se o 3. nejbezpečnější obec v celém Nizozemsku.

- Pochází odtud spisovatelka Annie M.G. Schmidt (přičemž doufám, že teď propuknou nadšením alespoň ti, kteří o ní už někdy slyšeli. Pro ostatní doplním, že se jedná o jakousi nizozemskou Astrid Lindgrenovou. Mezi její díla patří vedle knih také televizní seriály či muzikály. Jejím nejznámějším dílem je pak série knih pro děti Jip en Janneke.

- Ve vesnici žije množství ortodoxních křesťanů, takže tu v neděli platí nepsaný zákaz vykonávat jakoukoli činnost. Povolena je jedině návštěva kostela, kterou si ti největší náruživci dopřávají hned třikrát denně. Dcery Brigittiných sousedů měly navíc donedávna zakázáno nosit džíny.

Dovětek k holandské spořivosti

Kdykoli jdu v Nizozemsku nakupovat, připadám si jako důchodkyně na výpravě do Kauflandu. Spořivá jsem byla vždycky, ale teď jsem se navíc nakazila pověstným nizozemským "škrťáctvím". Koneckonců ne nadarmo existuje v angličtině celá řada obratů poukazujících na nizozemskou chorobnou šetřivost *:

Go Dutch = situace, kdy jde skupina lidí společně na jídlo či za zábavou, ale každý platí sám za sebe (což lze v Nizozemsku mimochodem aplikovat i během rande)

Dutch Auction = aukce, při níž se cena dražené věci snižuje, místo aby se zvyšovala

Dutch Light = situace, kdy jednou zápalkou zapálím více cigaret

Dutch Reckoning = zfalšovaný účet

Dutch Metal = pláty kovu, které se používají na imitaci zlata

I ve volném čase se dále vzdělávám v umění šetřit, a to sledováním pořadu Rekenkamer. V každém díle pátrají moderátoři po tom, kolik co stojí. Zjistili například, že zatímco šálek kávy stojí sám o sobě pouhých 16 centů, v kavárně za něj zaplatíte v průměru 3,20 eur. Spočítali také, že ačkoli byla korunovace krále Willema-Alexandera nesmírně nákladnou záležitostí, stála vlastně jen 5% nizozemského rozpočtu na onen den a každý obyvatel Nizozemska za ni zaplatil necelá dvě eura.

U své kamarádky Marianny jsem navíc viděla krásný plakát z ING honosící se tipy, jak ušetřit. Pro inspiraci přidávám pár rad:

- Vystavte sami sebe zkoušce: Kolik dní se vám podaří neutratit žádné peníze?

- Rodinná hra: Uhodněte cenu tří náhodně vybraných produktů ve vaší ledničce.

- Chcete si něco opravdu hodně koupit? Veďte to v patrnosti a kupte si to, až to bude ve výprodeji.

- Vyjádřete svůj souhlas, pokud se někdo nabídne, že s sebou na oslavu přinese jídlo a pití.

A zlaté pravidlo na závěr:

- Udělejte z šetření peněz sport. A učiňte šetření peněz tak pěkným, jako je jejich utrácení.

* Příklady anglických frází pocházejí ze skvělé knihy Colina Whitea a Laurie Boucke The Undutchables. Život v Holandsku. Pokud milujete Nizozemsko stejně jako já, budete touhle knížkou nadšeni.

Za devatero grachty a devatero poldery...

Teoretická část: O nizozemské monarchii

Jak jistě víte, Nizozemsko je konstituční monarchie. V jejím čele stojí král Willem-Alexander, který na trůn nastoupil předloni po abdikaci své matky. Studoval na leidenské univerzitě (stejně jako jeho matka Beatrix, světoznámý DJ Armin van Buuren a já), avšak není považován za úplně inteligentního člověka. Skutečnost, že jeho diplomová práce není zveřejněna, zavdává příčinu spekulacím, že je nevalné kvality. Ale abych na ubohého krále jen nekydala špínu, musím zmínit i jeho silné stránky - jakožto nadšený sportovec je členem Mezinárodního olympijského výboru a dokonce se pod falešným jménem zúčastnil slavného bruslařského závodu Elfstedentocht. Kromě královských povinností se angažuje v mnoha dobročinných organizacích a zajímá se o vodohospodářství.

Ačkoli se Willem-Alexander těší mezi obyvateli velké popularitě, nejvíce zbožňovanou členkou královské rodiny je jeho manželka Máxima, která by mohla bez váhání aspirovat na titul "Miss Monarcha". Máxima pochází z Argentiny a působí velice sympatickým a bezprostředním dojmem. Kolem její svatby s Willemem-Alexandrem však panoval velký rozruch. Nizozemcům ani tak nevadilo to, že budoucí manželka jejich korunního prince není zdejší, jako spíše to, že její otec působil jakožto ministr ve vládě diktátora Jorge Videly. Ke svatbě však nakonec došlo, Máxima se naučila výborně nizozemsky (v jednom odborném časopise jsem dokonce četla celý výzkum věnovaný jejímu pokroku v osvojování si tohoto jazyka) a přivedla na svět tři dcery, přičemž nejstarší z nich jednou usedne na trůn.

Nizozemci jsou na svého krále a na svou zem patřičně pyšní. Každý rok se proto koná Koningsdag neboli Den krále (dokud vládla Beatrix, jednalo se samozřejmě o Den královny). Ten se slaví v den králových narozenin, které připadají na 27. dubna. Celé Nizozemsko se zahalí do oranžové barvy a oslavuje. Největší párty se konají v Amsterdamu, který je tím pravým "place-to-be". Holanďané vysedávají s pivem v ruce na lavičkách před domy, navštěvují nejrůznější koncerty nebo pořádají soukromé párty na lodích. Na Den krále mají navíc Nizozemci možnost zbavit se veškerých cetek a tretek, které mají doma, přičemž je smějí prodávat na ulici bez nutnosti platit daně.
Na Dni krále je fascinující zejména pocit obrovské národní sounáležitosti. Uvědomila jsem si, že Češi nejenže nemají žádné svátky podobného ražení (kdy by vyšli do ulic a jednoduše se radovali), ale navíc ani často nejsou hrdí na to, že jsou Češi (snad jen když vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, což se nám - dá-li Bůh a Jágr - možná zanedlouho podaří).

Praktická část: Jak jsem strávila Den krále
Jelikož je 28. duben běžný pracovní den a pracovat s kocovinou není zrovna žádoucí, probíhají největší oslavy už v předvečer Dne krále. Jedná se o tzv. Koningsnacht, tedy Královu noc. Já jsem ji strávila s partou kamarádek na haagském hudebním festivalu Life I Live. V centru města se nacházelo hned několik pódií, na nichž se odehrávaly nejrůznější koncerty. Na Buitenhofu jsme byly svědky vystoupení bigbítové kapely složené z mužů středního a vyššího věku, na náměstí Plein jsme se zúčastnily velké openair diskotéky a večer jsme zakončily návštěvou baru na rynku Grote Markt. Na festival se nevybíralo žádné vstupné, což pořadatelé vykompenzovali astronomickými částkami, které žádali za použití veřejných záchodků typu toi-toi. Po zaplacení 2 eur mi orazítkovali ruku nápisem "Ik moet" ("Musím"), což mě v průběhu večera opravňovalo k neomezenému použití WC. Jednalo se tudíž o jakýsi "bezedný záchod". Jelikož jsem však zmíněné toalety navštívila pouze jedinkrát, bylo to (jak trefně poznamenala Frederika) nejdražší čurání v mém životě.

Mlýn De Valk (Leiden)

Na Den krále jsem se náležitě připravila. Do vlasů jsem si vetkla diadém s nizozemskou trikolorou (přičemž můžu čelenku používat i při českých svátcích, jelikož máme stejné národní barvy) a na tváře si namalovala nizozemskou vlajku. Ve 13 hod jsem se sešla s Frederikou a Koljou na nádraží v Leidenu, odkud jsme vyrazili do supermarketu a kebabárny, kde jsme si zakoupili zásoby na piknik, který jsme uspořádali u nedalekého větrného mlýna. Většinu odpoledne jsme pak strávili marným sháněním ostatních členů naší výpravy, kteří se rozutekli po celém městě, přičemž se nám v 17 hod konečně podařilo setkat se alespoň s některými z nich. Večer se pak nesl ve znamení druhého kola pikniku zpestřeného hraním společenských her.

Ze života rodiny Horáčkovy: Holandské dobrodružství

V pátek 24. dubna mě navštívila celá delegace mých příbuzných ve složení: otec D.H., teta Z.H. a babička M.H. V brzkých ranních hodinách dorazila celá skupina na mezinárodní letiště Schiphol (poté, co jim na ruzyňském letišti při bezpečnostní prohlídce zabavili zubní pastu, krém na ruce a přípravek na rozčesávání vlasů), kde jsem je téměř hodinu očekávala s připraveným transparentem v ruce jakožto správná členka uvítacího výboru a zároveň jsem se vyhýbala televiznímu štábu, který postával nedaleko a postupně zpovídal lidi čekající v příletové hale. Nakonec se však ukázalo, že návštěvníci vyšli jiným východem, než hlásaly světelné tabule, čímž byl hladký průběh uvítacího ceremoniálu poněkud narušen.

Z projížďky leidenskými grachty

Poté, co jsme se šťastně shledali, odebrali jsme se do Amsterdamu, abychom si v hotelu odložili zavazadla. Následně jsme vyjeli na první výlet, a to do Leidenu. Zde jsme přesně podle plánu absolvovali projížďku lodí po městských kanálech a následně oběd na pontonu uprostřed jednoho z nejkrásnějších leidenských grachtů.

Poté jsme se přesunuli do Haagu, přičemž jsme do programu zařadili prohlídku mé ubikace. Jakmile jsme vešli do mého budoáru, svalil se D.H. na postel a upadl do hlubokého spánku. Musel trpět vskutku nepřekonatelnou únavou, jelikož ho z postele nepřimělo vstát ani sdělení, že mám v ledničce skoro plnou láhev Becherovky. Není se ovšem čemu divit vzhledem k tomu, že ještě před týdnem blouznil v horečkách.

Poté, co se část výpravy náležitě prospala, odebrali jsme se do centra města, kde jsme v parku zanechali znavenou M.H. V oslabené sestavě jsme se prošli Binnenhofem a alejí Lange Voorhout, kde jsme vykonali obligátní foto na lavičce Václava Havla.

Následně jsme se konečně vypravili do naší cílové stanice (poté, co jsme vyzvedli odloženou účastnici M.H., samozřejmě), kterou byl náš amsterdamský hotel. Ten ležel nedaleko náměstí Rembrandtplein, kde se nachází nejen socha tohoto slovutného umělce a celé Noční hlídky, ale především řada hospod, barů a restaurací. Jednalo se vlastně o hotely dva, které však byly navzájem propojeny. Pokoje se vyznačovaly tím, že byla koupelna částečně prosklená, což poněkud snižovalo komfortnost provádění hygienických úkonů (na druhou stranu to však mohlo na milenecké či manželské páry působit  nesmírně romantickým dojmem, ačkoli někdy není zcela žádoucí sledovat vše, co se na toaletě odehrává.)

Keukenhof

Dalšího dne se účastnici M.H. nepodařilo vstát v sedm hodin, jak bylo proklamováno, ale až před desátou, pročež jsme se nestihli připojit k zástupům Holanďanů pospíchajících na snídani v Hemě za euro. Z toho důvodu jsme byli nuceni vyhledat jinou občerstvovnu a pak se posilněni kávou a croissanty vydat do květinového parku Keukenhof.

Pokud jste japonský turista či německý důchodce nebo pokud máte nějakou zvláštní úchylku, při níž se rádi otíráte o cizí lidi, pak se vám bude v Keukenhofu líbit. Pokud ne, budete trpět. V parku bylo obrovské množství lidí, takže to tu spíše připomínalo něco mezi natřískaným hudebním festivalem, prvomájovým průvodem a poutí do Mekky.

Odpoledne jsme se vrátili do hlavního města, zašli na kafíčko a nakoupili několik suvenýrů. Den jsme zakončili návštěvou italské restaurace, kde jsme si dopřáli vskutku opulentní večeři. Z.H. mi zapůjčila svého průvodce Amsterdamem, abych si před spaním prostudovala historii města a obeznámila se s jeho největšími pamětihodnostmi. Nejvíce mě však zaujala sekce "Slovníček", v níž jsem s pocitem obrovského zadostiučinění objevila řadu gramatických chyb.

Rijksmuseum (vzadu Noční hlídka)

Poslední den našeho výletu jsme strávili v Amsterdamu. Nejdříve jsme navštívili Rembrandthuis (přičemž se má snaha naučit své příbuzenstvo vyslovovat komplikovanou hlásku "ui" nesetkala s odezvou), tedy dům, v němž svého času bydlel a tvořil slavný malíř Rembrandt van Rijn (který se, jak pravidelní čtenáři mého blogu dobře vědí, narodil v Leidenu). Abychom pokračovali v rembrandtovské linii, navštívili jsme Rijksmuseum, tedy nejslavnější galerii v celém Nizozemsku. K mému velkému nadšení visí v Rijksmuseu celá řada slavných obrazů, o nichž jsem se učila minulý semestr během svého pobytu ve Vídni. Zjevně ovšem nejsem jediná, ke komu se donesla proslulost těchto maleb, protože se právě před nimi tvořily obří "chuchvalce" návštěvníků lačnících po umění. Největší hrozen lidí však stál před Noční hlídkou, která je Rembrandtovým majstrštykem a v Rijksmuseu zaujímá čestné místo.

Zahlceni kulturními vjemy jsme se vrátili na Rembrandtplein, kde jsme si dali obligátní kafíčko, vyzvedli bagáž a odjeli na letiště, kde jsme se rozžehnali a navrátili se zpět do svých domovů.

Aprílový mamaweek

V polovině dubna (který byl také k mému velkému zděšení oficiální polovinou mého pobytu v Nizozemsku), za mnou na celý týden přijela máma. Přivezla mi veškeré nezbytnosti, které mi tu chyběly: dva páry ponožek navíc, záložní telefon, zásobu léků na astma a láhev Becherovky. Na své konto si také připsala řadu zušlechťovacích prací v naší domácnosti: vydrhla mikrovlnou troubu, sporák, odkapávač na nádobí a celou kuchyňskou linku, vyčistila zásobník na prací prášek, pokusila se zprůchodnit ucpaný odpad ve sprše, namazala veškeré vrzající dveře a přišroubovala upadávající kliku od záchodu.

Následuje shrnutí jejího pobytu:

pondělí - V odpoledních hodinách přijela máma přesně dle instrukcí na nádraží Den Haag Centraal, načež jsme se odebraly k domovu. Zde jsem mámu okamžitě zapojila do procesu nafukování matrace, na které jsme se po několik následujících nocí střídaly. Kvečeru jsme se šly projít do centra města, kde jsem mámě ukázala jeden z místních coffeeshopů, načež mi máma k mému velkému překvapení sdělila, že bychom mohly zakoupit spacecake a sníst ho společně se známými v létě na chatě. Nebyla jsem si však jistá, zda by marihuanový koláček a) vydržel bez známek plísně a hniloby až do srpna a b) prošel bezpečnostní kontrolou na letišti. Raději jsme tedy šly domů, kde jsme den zakončily večeří sestávající z kysaného zelí a typicky nizozemského frikandelu.

Hortus Botanicus

úterý - Zatímco jsem byla ve škole, zapůjčila jsem mámě svůj bicykl. Když jsme se po čtyřech hodinách setkaly u univerzity, byla již máma natolik znavena objížděním města, že jsme nebyly s to absolvovat připravený program. Proto jsme se vypravily do univerzitní botanické zahrady Hortus Botanicus, kde jsme si prohlédly celou řadu roztodivných stromů, keřů a květin včetně masožravých rostlin a obřích leknínů.

středa - V dopoledních hodinách jsme absolvovaly pěší prohlídku Leidenu. V centru města se zrovna konal trh, což nám přišlo nesmírně vhod. Jelikož u každého stánku s jídlem pořádali malou ochutnávku, mohly jsme se alespoň řádně nasvačit. Odpoledne panovalo na místní poměry tropické počasí, čehož jsme využily k výpravě do přímořského letoviska Scheveningen. Zde jsme se prošly po pláži, zapózovaly si s vlnami a na závěr se nacpaly první letošní zmrzlinou. Nutno podotknout, že jsou Nizozemci nesmírně otužilí. Zatímco my jsme se choulily do mikin, někteří z místních polehávali na písku jen v plavkách (a vzhledem k tomu, že se nudismus těší v Nizozemsku velké oblibě, můžeme být rádi, že si nechali aspoň ty plavky).

čtvrtek - Ráno jsme si přivstaly a posnídaly v obchodním domě Hema. Do desíti hodin tam totiž podávají snídaně za pouhé jedno euro! Následně jsme měly v plánu uspořádat prohlídku Haagu, avšak máma zcela narušila její koncepci, jelikož mi sdělila, že nehodlá navštívit některé z bodů programu jako například alej Lange Voorhout s lavičkou Václava Havla. Vydaly jsme se tedy alespoň do sídla nizozemské vlády a parlamentu Binnenhof, kde byla máma fascinována policisty střežícími haagské ulice na kole, a na náměstí Plein, kde se konal trh knih a starožitností a kde máma pořídila paparazzi snímek skupiny kolocistů.

Večer pak na mámu čekalo překvapení v podobě posezení v baru Penthouse, který se nachází v nejvyšším patře mrakodrapu Haagse Toren, o němž se podrobně rozepíšu v jednom z dalších příspěvků. Následuje přepis našeho rozhovoru z proskleného výtahu, kterým jsme se vyvezly nahoru (přikázání "Nevezmeš jména Božího nadarmo" se v mém případě zjevně nesetkalo s odezvou):

Výhled z baru Penthouse

MÁMA: Já to natočím, jak jedem.

JÁ: Tady je prej někde nějaká posilovna. (zděšeně) Ježišmarja.

MÁMA: (ohromeně) Jé, no to je dobrý!

JÁ: Mně je z toho ale taky blbě...

MÁMA: (nadšeně) To je fofr!

JÁ: Fuj.

MÁMA: Mně už z toho není blbě. (obdivně) Tedá...

JÁ: Ježiš. Já když jsem tady byla poprvé, tak tady bylo hodně lidí, takže- jéžišmarja, teď je mi z toho špatně!

MÁMA: (smích)

JÁ: Ježišmarja.

MÁMA: (nadšeně) To je supér!

JÁ: No, teď je mi z toho fakt zle teda.

MÁMA: Hele, posilovna! Já jsem myslela, že mě pozveš do posilovny.

JÁ: (udiveně) Fakt?

MÁMA: Ne. (smích) (ohromeně) Teda! To je výhled!

JÁ: No, a teďka už je mně úplně- ježišmarja - už jsme tady. Už jsme tady. Ježišmarja.

Duny na cestě do Katwijku

pátek - V pátek nás čekal velký cyklovýlet. V dopoledních hodinách jsme vyrazily z půjčovny kol na haagském hlavním nádraží a vyrazily směrem do městečka Katwijk, které leží na pobřeží moře. Zvolily jsme cestu překrásnými dunami, jimiž se kromě cyklostezky táhnou také cestičky pro pěší a dokonce i pro koně. Projížděli tudy většinou jen frajeři na silničních kolech s helmami a cyklistickými oblečky, nejspíš proto, že se jedná snad o jedinou cyklostezku v celém Holandsku, která je lemovaná kopečky. Cestou jsme musely zápolit se silným větrem, který nám způsoboval nemalé potíže. Nakonec jsme však ve zdraví dorazily do Katwijku, kde nás příjemně překvapila přívětivost místních obyvatel. Když jsme si před jednou malebnou kavárnou (kde na nás mimochodem začala servírka mluvit německy) uvazovaly kola, jedni z "domorodců" kvůli nám přeparkovali auto a následně nám kola ještě pomohli zamknout. Kolem procházející pán zase uznale pokyvoval, když jsme mu sdělily, že jsme přijeli až z Haagu. Strastiplnou cestu dunami totiž volí zřejmě jen profesionálové. Cyklovýletem Den Haag-Katwijk a zpět jsem překonala svůj osobní rekord z předchozího týdne. Za celý den jsme ujely přesně 49,4 km, což je můj životní výkon.

sobota - Sobotu jsme zasvětily celodennímu výletu, který jsme započaly v nedaleké Goudě, tedy rodišti světoznámého sýra gouda (čti "chauda"). Při procházce centrem města jsme se zastavily v několika prodejnách sýrů, v nichž jsme ochutnaly goudu roztodivných příchutí - namátkou jmenuji kmín, levanduli, tymián či wasabi. Prohlédly jsme si trh konající se na hlavním náměstí, poslechly si orchestrion vyhrávající někdejší hit Asereje a prošly se starodávnými uličkami.

Rietveld-Schröderhuis

Další zastávkou našeho výletu byl Utrecht, tedy čtvrté největší nizozemské město (kde bude mimochodem letos startovat Tour de France). Hlavním cílem naší cesty byl Rietveld-Schröderhuis, který je jakousi nizozemskou Vilou Tugendhat. Dům, který je zapsán na seznam UNESCO, byl postaven roku 1924 podle návrhu slavného architekta Gerrita Rietvelda, člena uměleckého hnutí De Stijl. Zajímavé je především první patro domu, které je de facto celé tvořeno jednou jedinou místností. V domě je však celá řada posuvných stěn, skříní a dveří, s jejichž pomocí lze prostor rozčlenit na několik částí, jak nám demonstroval průvodce vybavený chirurgickými rukavicemi.

Po prohlídce domu jsme se odebraly do centra Utrechtu, kde jsme se prošly podél grachtů. Ty jsou zvláštní tím, že jsou zanořeny hluboko do země a je kolem nich vybudována náplavka, na níž je umístěna celá řada příjemných kaváren a restaurací. Zašly jsme se podívat také na katedrálu Domkerk, k níž náleží věž Domtoren, která je nejvyšší kostelní věží v celém Nizozemsku.

neděle - Na neděli jsem k mámině velké úlevě neměla připravený žádný plán a proto jsme se rozhodly stanovit ho odpočinkovým dnem. Dopoledne jsme zasvětily nákupu suvenýrů. A aby těch dun nebylo málo, vypravily jsme se na Kijkduin, což je přímořská oblast vyznačující se vysokým výskytem dun. Zde jsme navštívily podivný objekt Celestial Vault umělce Jamese Turella. Jedná se o kopeček, vedle něhož se nachází prohlubeň obehnaná trávou porostlou zdí. Celá konstrukce připomíná irskou mohylu Newgrange. Po cestě zpět jsme se zastavily v centru města, kde jsme se podívaly na hrůzu nahánějící atrakce na místních kolotočích a přece jen si prohlédly lavičku Václava Havla (která dočasně plnila funkci skladiště nedalekého stánku s koženými brašnami).

Závěrem nutno podotknout, že se mámina návštěva obešla bez jakýchkoli incidentů, zranění či škod na majetku (nepočítám-li matraci, kterou jsme si zapůjčily od Edwige a jež se začala nebezpečně vyfukovat). Máma pouze trpěla většinu svého pobytu neuvěřitelnou zimou a nevěřícně kroutila hlavou nad skutečností, že se Nizozemci tváří, jako by jim zima vůbec nebyla (cestou nazpět si na sebe navlékla můj zimní kabát, čímž jednak ušetřila místo v kufru a jednak přemohla svou zimomřivost). V Nizozemsku se jí velmi zalíbilo, o čemž svědčí následující výrok: "No, je to tady pěkný. Myslím, že by mi ani nevadilo mít vnoučátka tak daleko..."