Pobyt: cesta tam, ale už ne zpátky

Ve středu 28.1. jsem přesně ve 14:45 dopsala ve Vídni poslední zkoušku a už o hodinu později jsem seděla v autobuse do Brna. A v pátek v 9:25 jsem překročila práh našeho bytu a vydala se vstříc dalšímu dobrodružství - Erasmu v Nizozemsku.

Mé putování začalo na letišti Brno-Tuřany, ze kterého jsem měla namířeno do nizozemského Eindhovenu. Ten den měli na brněnském letišti obzvlášť napilno - museli odbavit přesně dva lety. Vzhledem k velikosti (nebo bych snad měla říct spíš "malosti") místního terminálu nebyl žádný problém najít odbavovací přepážku, stanoviště bezpečnostní prohlídky ani správný gate. Většinu osazenstva tvořili k mému velkému zklamání Češi, takže když jsem odněkud uslyšela zachrochtání, zachrochtala jsem blahem. Z důvodu možného ohrožení letu W62825 jsem se na poslední chvíli rozhodla vyloučit z přepravy pepřový sprej, protože jsem se obávala, že by mohl v letadle explodovat.

Po příletu do Eindhovenu jsem se autobusem přemístila na nádraží, odkud jsem pokračovala vlakem do Leidenu s přestupem na letišti Schiphol. Chvíli mi trvalo, než jsem na Schipholu objevila ceduli s odjezdy vlaků, s jejíž pomocí jsem chtěla zjistit, ze kterého nástupiště mi jede druhý vlak. K mému velkému překvapení jsem se dozvěděla, že ze Schipholu jezdí vlaky i do Prahy. A do Manchesteru. A do Abú Dhabí. A pak mi došlo, že se jedná o ceduli s odlety letadel, nikoli s odjezdy vlaků.

I přes tuto drobnou komplikaci jsem nakonec beze vší úhony dorazila do Leidenu, kde jsem navštívila místní informační středisko, ve kterém jsem vyfasovala klíče od ubikace. Poté jsem opět nastoupila do vlaku, který mě dovezl do místa mého nynějšího bydliště, kterým je Den Haag. Pak už jen stačilo vykročit z haagského nádraží správným směrem (což mi zabralo zhruba půl hodiny) a stanout přede dveřmi našeho bytu. Dalším náročným úkolem bylo odemknutí vchodových dveří. Naštěstí mě vysvobodila má francouzská spolubydlící Edwige, která mi bryskně otevřela v domnění, že se chce do bytu někdo vloupat. Oproti očekávání nás na bytě nebydlí osm, ale jen tři. Třetí spolubydlící je momentálně na prázdninách, takže jsem ji zatím neměla možnost poznat.

Na první pohled mi náš byt připadal krásný - nádherná kuchyně s balkonem, pěkný výhled z okna, starobylé zařízení. To se však změnilo ve chvíli, kdy se na celý dům rozduněla dovolenková odrhovačka Coco Jumbo následovaná několika dalšími hitovkami podobného ražení. Pak jsem se rozhlédla kolem sebe a zjistila, že je balkon neuvěřitelně zanesený smetím, v pokoji mám příšernou zimu, podlaha podivně vrže, zkrátka že náš byt nevypadá tak úžasně jako na první pohled.